Článek
Raška se tak v uplynulých týdnech mohl zcela oprostit od myšlenek na bojové sporty. Vždyť loni v prosinci v pražské O2 areně dokázal porazit kontroverzního influencera Pavla „Spicy Páju“ Tótha, přičemž čelil obrovskému tlaku a očekávání fanoušků. Ve východní Africe tak mohl načerpat nové síly, které bude chtít znovu využít 25. dubna na turnaji v Liberci, kde načne třetí desítku profesionálních MMA duelů.
Na akci v Ostravě jste sice nezápasil, ale turnaj jste komentoval po boku Karlose Vémoly. Jak jste si to užil?
Komentování mám rád a s Karlosem mě to také baví. Mám ho hrozně rád a to, co si lidi o něm myslí nebo co se kolem něj teď děje, mě vůbec nezajímá. Neřeším to.
Proč jste vlastně nebojoval? Váš zápas byl zrušen několik týdnů před turnajem.
Měl jsem zranění. Už před zápasem s Pavlem (Tóthem) mě trochu trápilo levé zápěstí, ale zvládl jsem to. V lednu se problém ale zase objevil, tak jsem to řekl Ondrovi (Novotnému) a raději si dal volno a odpočinek. V zápěstí chrastilo jako v nějaké hračce a nebylo úplně pevné.
Takže místo toho jste vyrazil do Ugandy. Byla to plánovaná cesta?
Nejprve to plánovali kamarádi. Když mi ale bylo řečeno, že v Ostravě nebudu zápasit, přidal jsem se k nim. Bylo to relativně na poslední chvíli. Nakonec jsme v Ugandě i s cestou strávili čtrnáct dnů a prakticky všechno, co jsme chtěli vidět, jsme viděli – safari, lvy, žirafy, nosorožce, hrochy a další. Ale na co jsem se těšil nejvíc, byli šimpanzi a gorily. To byla alfa a omega celé výpravy.
Na šimpanze a gorily se přece jen ne vždy podaří narazit, že?
Je to tak. Šimpanze a gorily je potřeba stopovat s průvodci a najít je. Většinou se to podaří, ale hodně záleží na tom, jak jsou naladění. My jsme měli super skupinu, takže to bylo výborné. Samozřejmě, taková trasa stojí určité peníze, ale člověk má aspoň určitou záruku, že ta zvířata uvidí. Otázka je jen, za jak dlouho se mu to podaří. U nás to bylo asi po čtyřech hodinách, podruhé asi za hodinu a půl. V parku je totiž víc tras, například i ty, které zvládnou důchodci, ale pak jsou tu i náročnější cesty, kde se v podstatě prosekáváš džunglí a jdeš do kopce.
Nebyl jste trochu nervózní, když jste byl těm zvířatům takhle na blízko?
Ani ne, i když je pravda, že větší respekt jsem měl k šimpanzům než ke gorilám, které jsou spíš flegmatičtější. Většina úrazů vzniká z toho, že si lidi myslí, že tito primáti jsou jen jako na obrázku. Jsou to hodná zvířata, ale rozhodně to není cirkus. Jsou ve volné přírodě a je jasné, že mohou reagovat různě.
Jak jste to měli vymyšlené s ubytováním?
Téměř každý den jsme spali pokaždé jinde. Najeli jsme skoro tři tisíce kilometrů autem a prošli různé parky, protože každý z nich má něco trochu jiného.
A co jídlo? To jste řešili jak?
To bylo fajn. Tím, že Uganda byla kdysi britskou kolonií, se dalo vždy dobře najíst. Přesto to byla pořád ta stejná klasika – anglická snídaně a podobně. Byly to zvláštní kombinace, ale člověk se tím určitě nají. To není problém.
Bolestivá porážka Pavla Tótha (vlevo) s Ondřejem Raškou
Předpokládám, že jste během výpravy moc netrénoval?
Trochu se dalo, ale v Ugandě bylo na sluníčku kolem 40 stupňů, takže člověk je unavený už jen z toho vedra. Během čtrnácti dnů jsme trénovali asi čtyřikrát. Rozhodně je to ale lepší než teď počasí v Česku. (úsměv)
Všiml jste si, že jste měl i zdravotní problémy, když jste tam něco vypil. Co to bylo?
Je to taková klasika. Člověk nesmí pít vodu s ledem, ale nikdy nevíš, jestli je z balené nebo místní vody. První dva dny jsme tak měli problémy s trávením, pak už to bylo v pohodě, když si tělo zvyklo. Žádné pouliční jídlo jsem ale nejedl.
Doporučil byste takovou cestu i ostatním?
Každému, kdo má rád přírodu a zvířata, bych to doporučil. Samozřejmě existuje spousta jiných zemí, kam se dá vycestovat, gorily jsou i jinde. Mě to třeba baví víc než dovolená na čtrnáct dní v Egyptě, a člověk jen leží u moře nebo u bazénu. To by mě naplňovalo tak tři dny, ale ne dva týdny. To bych tam chcípl.
Asi se ale nejednalo o zrovna levnou záležitost, že?
Celkově to stálo víc než sto tisíc. Jde ale o to, že když člověk opravdu chce všechno vidět, ani ho to nijak neštve. Pro mě to byl zážitek na celý život. Takové cesty je ale potřeba plánovat mnohem víc dopředu a konkrétněji, než když se člověk rozhodne třeba letět další den do Chorvatska.
Jak probíhal návrat do přípravy, když vás v dubnu čeká další zápas?
Návraty jsou sice náročné, ale mám rád, když si člověk může dát takový restart a dělat úplně něco jiného. Svět je totiž velký a krásný a je potřeba ho vidět.
Hýbala se vám nějak tělesná váha?
Když jsem se vrátil, vážil jsem 101 kg. Když začnu trénovat, rychle to půjde dolů. U mě ale hodně záleží na tom, jestli dietu držím stoprocentně, nemůžu na půl. Vždycky jsou nějaké nástrahy, takže to není jednoduché.
