Článek
Zkompletovala jste tak jako první brankářka na světě účast ve všech čtyřech elitních ligách. To jste možná ani neplánovala.
Vůbec, myslela jsem, že to už nezažiju, budu chytat v Česku a nic se pro mě nebude měnit. A za poslední půlrok se mi úplně otočil život, až je to neuvěřitelný.
Už v minulosti jste říkala, že přes nabídky se vám do zahraničí nechce, jste v Praze usazená po životní i pracovní stránce. Co vás přimělo změnit názor? Řekla jste si, že možnost jít do Thorengruppen se neodmítá?
Částečně ano, také mě k tomu donutily okolnosti, když mi na Chodově řekli, že mě úplně nebudou využívat, mají jinou gólmanku a mohla bych si najít nové angažmá, i když mám platnou smlouvu. Byl srpen a já řešila, co dělat a co s mojí florbalovou kariérou, protože jsem nečekala, že tahle situace nastane. Tak jsem obvolala pár kamarádů a dostala se do nejlepšího klubu na světě. V to jsem ani nedoufala, ale bylo to hodně hektické…
Primárně jste cílila na domácí soutěž, když jste obepisovala své známé?
Mně bylo řečeno, že když změním klub, nesmí to být v Česku, abych neposílila konkurenci. I když mě Chodov nechtěl…
Z vašich slov je znát, že vás mrzí přístup klubu, kde jste strávila sedm let.
Strašně mě to mrzelo. Až mi to zlomilo srdce, protože jsem nečekala, že se ke mně Chodov takhle zachová, když bylo evidentní, že to bude jeden z posledních roků mé kariéry. Myslela jsem, že to dochytám na Chodově, ale musela jsem hledat zahraniční varianty, což v srpnu není vůbec jednoduché, všichni mají uzavřené soupisky a většinou nikoho nepřibírají.
Jste teď ráda, že jste učinila krok z komfortní zóny a v 35 letech vyrazila na sever Švédska?
Jsem strašně ráda, protože bych se k tomu sama asi neodhodlala, v mém florbalovém životopise by Švédsko chybělo a možná bych si to vyčítala, že jsem ho nevyzkoušela. Takhle jsem na poslední chvíli mohla vyzkoušet to nejlepší.
Co po životní stránce? V Umee na severu Švédska se asi moc neohřejete.
Už na začátku listopadu tam bylo minus patnáct, to je velká změna. Musela jsem nakoupit hodně teplého oblečení, psovi jsem koupila teplé oblečky…
Ten se do Švédska stěhoval s vámi?
Přesunula jsem tam celý svůj život. Naložila ho do auta a jela do Švédska. (úsměv)
To je docela štreka…
Čistého času 24 hodin, tak jsem jela na dvě přespání. Ale ta zima je tam krásná, těším se, jak vyrazíme na závody psích spřežení a užiju si Švédsko se vším všudy.
Můžete se věnovat naplno florbalu?
Žiju poloprofesionálně. Klub se o nás kompletně stará, já si přivezla nějakou práci z Česka, takže pracuju na dálku. Ale volného času mám dost, tak se ho snažím efektivně využít.
Byla jste zvyklá na větší vytížení v brance, ale s tím jste asi předem počítala.
Počítala, spíš mě překvapilo, kolik prostoru dostávám. Střídáme se pravidelně se švédskou gólmankou, dostávám i důležitější zápasy.
Nebála jste se, abyste před domácím mistrovstvím světa neseděla půl roku na střídačce?
Ještě než jsem se pro přestup rozhodla, řešila jsem to s Lukášem Procházkou (trenér reprezentace), aby věděl, co se chystá, a on mi potvrdil, že to je nejlepší, co můžu udělat, a že získám novou energii. A upřímně, každý trénink tam je pro mě víc než deset zápasů v české lize.
Překvapila vás něčím švédská liga?
Je mnohem rychlejší a tvrdší, což mě baví, všechny zápasy jsou vyrovnané. Když do toho nejdete na sto procent, můžete prohrát klidně s desátým týmem, i když jsou moje spoluhráčky nejlepší florbalistky na světě.
Třeba finská dvojčata Oona a Veera Kauppiovy. Jaké jsou jako spoluhráčky?
To je nejčastější otázka, když přijedu do Česka. (úsměv) Samozřejmě jsem se ze začátku trochu bála v takovém týmu, jestli nebudou namyšlené. Ale hned na prvním tréninku mě objaly, řekly, že teď jsme všechny součástí týmu a nemám je brát jako nějaké hvězdy. Jsou strašně milé, hodné a pro mě i inspirací, jak se může chovat světová hvězda.
Jana Christianová při bronzovém šampionátu v Singaputu.
Angažmá v Thorengruppen vám pomohla vyjednat i Švýcarka Corin Rüttimannová. Právě její rekord v počtu zápasů na mistrovství světa můžete v Brně a Ostravě srovnat.
Pomohla mi angažmá domluvit, protože tam sama působila, zná tam hodně lidí a je strašně fajn holka. O rekordu jsme se spolu nebavily, ale je legenda a je mi ctí, že můžu její rekord dorovnat, i když už ho asi nepřekonám.
S Eliškou Krupnovou jste byly dvě výrazné osobnosti, pamětnice i první české světové medaile v roce 2011. Krupnová se po bronzu v Singapuru před dvěma lety rozloučila, dají se její zkušenosti nahradit? Vy to máte z brankoviště složitější…
Eliška nám chybí, je velká osobnost, vždycky tým táhla, dlouhé roky jako kapitánka. Hodně jsme spolu prožily, chybí její nadhled, ale ten tým mládne, jsou tu osmnáctileté holky. Já při zápase nejsem tolik v kontaktu s holkama, spíš se soustředím na sebe. Ani mimo hřiště nejsem úplně typ tahouna, ale věřím, že mě holky respektují, také se pro ně snažím být vzorem a něco jim předat. A myslím, že mezi námi jsou holky, které mají našlápnuto k tomu být jednou nejlepší na světě jako jsou teď třeba Kauppiovy.
Kdo k tomu má ve vašich očích největší předpoklady?
Kdybych měla vybrat dvě jména, tak Karolína Klubalová a Nikola Štekerová.
Vy v sobě máte rozhodnuto, jestli následující šampionát bude váš poslední?
Je třeba si třeba přiznat, že je čas uvolnit místo někomu dalšímu. Ne, že bych si myslela, že jsem stará nebo na to nemám, ale už jsem v reprezentaci dlouho a ten čas nadešel.
Mistrovství světa v Brně a Ostravě bylo motivací, abyste na sobě dál dřela?
Určitě. Když jsem se někdy před čtyřmi lety dozvěděla, že bude mistrovství světa, tak jsem si říkala, že tu chci být a že by to byla krásná tečka za reprezentační kariérou.
