Baroš se bude loučit ve velkém. S fanoušky, kariérou i s Mikloškem

Vstupenky na poslední zápas Milana Baroše zmizely za třicet hodin, sledovat ho bude vyprodaný stadion. Přestože od posledního ligového utkání rodáka z Vigantic uteklo už více než šest let. Před zápasem zahraje a zazpívá svou píseň Ostrava písničkář Jaromír Nohavica.

„Nějaká doba už to je, říkal jsem si, že už lidi ani nepřijdou. Moc mě potěšilo, že tam bude 15 tisíc lidí a že se to vyprodalo tak rychle. Moc se těším, že se s lidmi budu moct rozloučit a poděkovat jim za podporu, kterou mi od nějakých sedmnácti let dávali,“ uvedl 44letý Baroš, s 41 góly druhý nejlepší střelec české reprezentace v historii.

Poslední ligový zápas jste odehrál před šesti lety, proč se loučíte až teď?

Když jsem končil, tak byl covid, na utkání proti Plzni bylo nějakých šest tisíc lidí. Spousta lidí mi říkala, že bych tu rozlučku měl udělat, hned po konci jsem to ale dělat nechtěl. Pak to prostě vyšumělo. Nějaké roky utekly a měl jsem pocit, že už to nikoho nebude zajímat. Nakonec jsme to zkusili, vliv na to měl i připravovaný dokument o mně. Cítili jsme, že by bylo fajn, kdyby tam byl zápas, kde bych si zahrál s mými syny Patrikem a Matteem a s bráchou Simonem.

Byl jste překvapený, že lístky zmizely za necelé dva dny?

Upřímně, nečekal jsem to. Když jsme se o tom začali bavit, tak jsem argumentoval, že už je to šest let, co jsem skončil. Že o to nebude zájem. Ale znovu se potvrdilo, jak umí lidé tady v Ostravě a okolí být vděční.

Na co se mohou těšit?

Určitě ne na výkony z Eura 2004 (smích). Bude to o tom se rozloučit, zatleskat si a užít si ty dva poločasy naposledy před plným stadionem. Bude to taky poděkování těm klukům, kteří přijedou.

V sestavách jsou známá jména z Liverpoolu, z Baníku i z reprezentace. Obvolával jste je sám?

S některými jsem mluvil, některé jsme kontaktovali přes SMS. Na plakátě byl spoluhráč z Liverpoolu Steven Gerrard a ještě dva týdny zpátky to vypadalo slibně. Ale ve stejný den hrají staré gardy Liverpoolu proti Evertonu a ti kluci musí dát přednost tomuto, přestože by rádi přijeli. Zkoušel jsem Luise Garcíu, Harryho Kewella, ale ti jsou v Asii a přijet nemohou. Ale bude tady čtyřicítka kluků, skoro celá reprezentace z Eura 2004, kromě Pavla Nedvěda, který je u nároďáku, jenž v sobotu večer hraje, a Karla Poborského. Ten utkání proti Chorvatsku pro změnu komentuje. I Tomáš Galásek se omluvil, ale myslím, že i tak máme pěkná jména a bude to fajn.

Na soupisce jsou oba vaši synové Patrik a Matteo, i bratr Simon, který působí v Baníku. S jakými pocity budete vedle nich nastupovat do zápasu?

Čtyři Barošové na hřišti snad ještě nebyli, snad jen na zahradě, když jsme si kopali s míčem. Moc se na tenhle moment těším. Je to pochopitelně jen exhibiční zápas, ale jsem rád, že se na tom hřišti sejdeme. Bude to poprvé a myslím si, že i naposled. (úsměv)

Po jak dlouhé době opět navléknete dres a vyběhnete na hřiště?

Když jsem skončil profesionální kariéru, tak jsem hrál zhruba dva roky ještě za Vigantice. Takže když to spočítám, tak je to přes tři roky, co jsem naposledy hrál soutěžní utkání. Chodím si zahrát občas za staré pány, nebo o víkendu s klukama u nás ve Viganticích. Už ale jen rekreačně.

Musel jste si naložit trénink, abyste těch posledních devadesát minut zvládl s úsměvem?

To musel, poslední měsíc hubnu, shodil jsem devět kilo, abych se trošku mohl po tom hřišti pohybovat (smích). Spíš než fotbal teď dělám jiné sporty. Založili jsme nedávno takovou padelovou skupinu, což je teďka strašný hit a chodíme hrát. Tam se ta kondice dá taky dobře nabrat. K tomu jsem jezdil na kole, hrál hokej a občas vyrazím i na pás, abych se vypotil.

Mrzí vás, že rozlučka nebude na Bazalech, kde jste prožil velkou část fotbalové kariéry?

To by nám mohlo být taky už šedesát, než ten nový stadion postaví (smích). Moc se těším na okamžik, kdy se tam Baník zase vrátí a určitě tam na zápasy chodit budu. Baník patří na Bazaly a je asi jedno, za jak dlouho, ale aby se vrátil.

Dokážete, když se letmo ohlédnete zpátky, vypíchnout jeden zásadní moment své kariéry?

Mám dva. Jeden veselý a jeden smutný. Tím veselým je vítězství v Lize mistrů s Liverpoolem (v roce 2005 nad AC Milán), což je asi sen každého hráče nebo každého kluka. Když jsem byl dorostenec nebo žák, tak jsem o tom ani nesnil. Mým přáním bylo zahrát si někdy ligu, nebo později i tu Ligu mistrů. To, že jsem byl v týmu, který ji vyhrál, je neskutečná věc. Tím nejsmutnějším momentem v kariéře je Euro 2004, i když třeba mně osobně se povedlo. Ale ten turnaj jsme měli vyhrát, nebo se minimálně dostat do finále (v semifinále Češi podlehli 0:1 Řecku gólem v poslední minutě prodloužení).

Před utkáním vzpomenete na nedávno zesnulého Luďka Mikloška, kým pro vás byl?

Luďa byl velká ikona Baníku. Když jsem končil, tak jsme se denně potkávali na Bazalech. Vedli jsme spoustu debat o fotbale, o tom, jak by měl Baník fungovat. On byl do fotbalu obrovsky zapálený, miloval ho. Navíc to byl fantastický člověk, který vás nikdy neodmítl. S jakýmkoliv problémem jste za ním mohl zajít a Luďa se vždy snažil pomoct. A bylo úplně jedno, jakou roli jste v klubu měl. Ke všem přistupoval stejně. Je škoda, že takoví lidé nás opouštějí takhle brzo. Vzpomeneme na něj a chceme uctít jeho památku. Neměla by to ale být minuta ticha, ale Luďovi se patří za všechno, co dokázal, zatleskat.

Po vašem konci kariéry se skloňovala dvě témata. Kdy bude rozlučka a kdy se Milan Baroš v nějaké roli vrátí do Baníku? Už přišel čas, aby se tak stalo?

Měl jsem to tak, že dokud byli mí kluci malí, tak jsem se nechtěl do fotbalového dění zapojovat, protože bych je nemohl vidět o víkendech hrát fotbal. Teď už jsou velcí, Patrik bude mít za chvíli osmnáct a Matteo patnáct, takže už je nemusím na tréninky vozit. Nějaké nabídky jsem už dostal, nicméně z Baníku žádnou, ale zatím jsem všechno odmítal. Ale může se stát, že si to vyzkouším. A třeba zjistím, že to není pro mě. Ne každý může být dobrý trenér nebo manažer, přestože hrál profesionálně fotbal. Je za tím hodně práce, každodenní úsilí. Ale nebráním se tomu do budoucna, ale musí to mít smysl. Teď nic takového neřeším.

Žijete v Praze, změnil se nějak po těch šesti letech váš vztah k Baníku?

V Česku pro mě není jiný klub než Baník! Sleduju každý zápas. Buď v televizi, nebo i na stadionu, pokud to jde. Viděl jsem ve středu i pohár na Kladně. Nechodím do VIPky, ale snažím se jít mezi lidi na ochoz, protože tam mě to víc baví, člověk si zafandí. Baník byl, je a vždycky bude v mém srdci klubem číslo jedna.

Točí se o vás dokument, v den vašich pětačtyřicátin vydá Česká pošta známky, na kterých budete vyobrazen. Jak vnímáte tyto aktivity?

Je to pro mě obrovská pocta a strašně si toho vážím. Přišli s tím Petr a Jitka Větrovští, že je možné ty známky udělat, jestli to chci, nebo ne. Je to krásná památka, takže jsme do toho šli.

A film?

Dostal jsem tu nabídku hned po konci kariéry, ale přišlo mi takové divné hned točit dokument. Říkal jsem si, že to nepotřebuju. Nakonec tím impulsem byli kluci, kteří říkali, že by to byla pěkná památka, co tu zůstane napořád. Tak jsem nad tím začal přemýšlet a nakonec jsem tu nabídku využil. Jsem za to teď hodně rád, vrátil jsem se na místa, kde jsem kariéru prožíval, a vrátil se v čase do dob, kdy jsem se cítil dobře, nebo kdy jsem byl na vrcholu. Do kin to půjde v lednu, závěrečným záběrem bude mé poslední střídání při sobotní rozlučce.