Bílý šejk i průkopník. Máčala prošlápl Čechům cestu v arabském světě a dostal se mezi rekordmany

Nikdy se nebál jít do neznáma. Rodák z malých Biskupic na Zlínsku už v osmdesátých letech vyměnil Slavii za kyperskou Larnaku, trénoval tam dva roky. „Všude je krásně, když vyhráváte. A jakmile se vám nedaří, hledají na vás chyby. Tohle je v každé zemi stejné," s nadhledem říkal Máčala před časem.

V milované Olomouci, kde končil jako hráč, dělal parťáka Karlu Brücknerovi a dvakrát dostal cenu pro československého trenéra roku: poprvé (1989) jako kouč Baníku, podruhé (1990) už na lavičce federální reprezentace. „Osobnost a chlap jako hora. Měl oko na spolupracovníky i na hráče, uměl si vybrat. Pro mojí generaci patří k vzorům," poklonil se trenér české jednadvacítky Jan Suchopárek, jemuž dal Máčala v září 1991 první minuty v národním týmu.

„Nebál se do toho říznout. Legendy, které prošly mistrovstvím světa 1990, nechal stranou a dal příležitost naší generaci devadesátek. Hráči nabrali zkušenosti ve dvou neúspěšných kvalifikacích a nakonec to vyústilo ve stříbro na EURO 1996," popsal Suchopárek.

Když se o Máčalovi zmíníte na Arabském poloostrově, budou o něm mluvit s úctou a pamětníci si vybaví přezdívku Bílý šejk. „Jak jsem se tam dostal? Sám nevím," usmíval se Máčala.

Ve čtyřiadevadesátém šel do kuvajtské Kazmy původně jen na rok. „Takhle jsem si to vážně myslel, protože plno skvělých trenérů v tomhle prostředí pohořelo," vzpomínal. Nakonec v arabské zlaté kleci, kde i ve fotbale místo racionality často vládnou emoce, vydržel přes 20 let. „Řeknou vám: Tady máš tým, peníze a dokaž něco. Když budeš úspěšný, zůstaneš. Když ne, končíš," vykládal Máčala. „Měl jsem štěstí, že se mi povedlo splynout s tamním prostředím. Alkohol k životu nepotřebuju a zvyknete si i na to, že nemůžete vepřové maso."

S Kuvajtem dvakrát ovládl Gulf Cup, populární turnaj zemí Perského zálivu, se Saúdskou Arábií dokráčel ke stříbru na mistrovství Asie a s Al Ajnem, bohatým týmem z Emirátů, byl ve finále asijské Ligy mistrů. Taky odkoučoval 245 reprezentačních zápasů, což ho mezi světovými trenéry řadí do elitní pětky.

Kdy litoval? Třeba když mu s Ománem chyběl jediný gól k postupu na olympiádu. „A v Bahrajnu mi bylo vyloženě do breku," zmínil svůj nejbolavější moment z baráže o mistrovství světa 2010. „Dvakrát jsme šli sami na brankáře, navíc jsme trefili tyč. A v odvetě jsme neproměnili penaltu. Neuvěřitelná smůla."

Na Blízkém východě udělal českým trenérům reklamu, po něm přišla další zajímavá jména: Dušan Uhrin, Ivan Hašek, Karel Jarolím, Jaroslav Veselý či Vítězslav Lavička. „Když jsme se před lety na turnaji ve francouzském Toulonu potkali s týmy z Arabského poloostrova, všichni se o pana Máčalu zajímali. Ptali se, jak se má a co dělá," vyprávěl Suchopárek. „Patří k osobnostem, které povýšily československý a český fotbal na nejvyšší level. Zaslouží si, aby se o nich pořád mluvilo."