Článek
Program bavorského giganta spojil 23 talentů z celého světa. Mladý tým se představil v Číně, po návratu do Evropy změřil síly také s vrstevníky Rapidu Vídeň, plzeňské Viktorie a v neposlední řadě devatenáctiletými nadějemi Bayernu. Sám Kvaček si v pěti zápasech připsal šest branek a dvě asistence.
Jak jste se dostal do mezinárodního výběru Bayernu?
Hrála obrovskou roli náhoda. Do tohoto výběru se hlásí velké množství hráčů z celého světa, letos to bylo dle mých informací 12 tisíc kluků. Procházejí náročným sítem. Do tohoto procesu jsem se nezapojil, myšlenka mi ani neproběhla hlavou. Těsně před startem kempu jim však vypadl hráč na mé pozici, na základě doporučení Jardy Drobného pak Bayern nabídl místo mně. Skvělé jméno českým hráčům zajistil Viktor Baier, který se kempu zúčastnil dva roky nazpět. Když mi Viktor Schejbal ze Sport Investu tuto možnost volal, nechtělo se mi tomu ani věřit.
Převažovalo v první chvíli nadšení, nebo spíše nervozita?
Upřímně jsem byl nadšený, velikost projektu mi došla až když jsem dorazil do Mnichova. Zázemí, množství personálu, servis pro hráče i neustálá přítomnost kamer. Nervozita samozřejmě přišla, nechtěl jsem udělat ostudu. Zároveň ale každý den, každý jednotlivý trénink fungovaly jako skvělá motivace.
Jak velký tým byl mladým fotbalistům k dispozici?
Po celou dobu s námi byl hlavní trenér a dva jeho asistenti, kondiční kouč, fyzioterapeut, video analytik, čtyři kluci s kamerami a dvojice kreativců zaměřených na obsah sociálních sítí. Plus se kolem nás střídali další lidé z organizace Bayernu, už to samo o sobě bylo obrovským zážitkem.
Neustálá přítomnost kamer je u velkých klubů trendem, jak jste si na ně zvykal vy osobně?
Byl to samozřejmě nezvyk, člověk se na startu automaticky po kamerách otáčí. Časem jsme si nicméně na přítomnost kamer zvykli, kluci z kreativního týmu jsou navíc obrovští profíci. Trenér zároveň nastavil jasné principy, že v jídelně a v pokojích se jednoduše netočí, takže jsme měli možnost si odpočinout a zavřít se do svého světa.
Jak probíhalo seznamování s novými spoluhráči?
Naštěstí ve dvou vlnách, člověk tak snáze chytal jména jednotlivých kluků. Větší část hráčů se potkala přímo v Mnichově, v Číně se k nám připojilo osm spoluhráčů z asijských zemí. Hned druhý den v Číně jsme pak šli na teambuilding do místní herny. Vyzkoušeli jsme si klasické arkádové hry, k tomu baseball, basketbal i americký fotbal. Poznávali jsme se za pochodu, ale ani v jeden moment jsem necítil napětí nebo negativní atmosféru.
Je vůbec možné vytvořit během čtyř týdnů fungující kolektiv z 23 mladých hráčů z celého světa?
Sám jsem se toho trošku bál, mám rád pozitivní atmosféru a energii, tohle byla velká výzva. Ale parta se vytvořila opravdu skvělá. Hodně tomu pomohli trenéři, kteří věděli, jak atmosféru uvolnit, aniž by to šlo na úkor kvality tréninků. S klukama jsme nadále v kontaktu a věřím, že minimálně některé vazby se podaří udržet dlouhodobě.
Jak důležitá byla vaše dobrá znalost angličtiny?
Zcela zásadní. Nejen ve vztahu ke klukům, ale samozřejmě také v tréninku nebo na taktických přípravách. Pokud bych si každé cvičení musel nechat opakovat nebo polopaticky vysvětlit, nebudilo by to dobrý dojem.
Několikrát jsme zmínili trenérský tým v čele s Royem Makaayem. Jaký je tento legendární útočník?
Skvělý člověk s obrovským přirozeným respektem. Všichni jsme samozřejmě věděli, co je zač a jakou kariéru má za sebou. Viseli jsme mu na rtech. On k tomu přidal lidskost a velký zájem o každého jednotlivého hráče. Plus jeho tréninky, které s kolegy chystal, byly super.
Sehráli jste pět zápasů a prohráli pouze ten první. Jak se tým postupně vyvíjel?
Porazila nás devatenáctka Šanghaje a troufám si říct, že potkat je o dva týdny později, porazíme je. Ačkoliv je třeba uznat, že oba asijské týmy – tedy Šanghaj i jednadvacítka z provincie Če-ťiang – hrály výborný fotbal. Velmi rychlý, technický, důrazný. My jsme se zlepšovali každým tréninkem, zvykali si na sebe. Jak po lidské, tak samozřejmě také po fotbalové stránce. Bylo úžasné vidět, jak je možné se týmově posunout během jednoho měsíce.
Po dvou zápasech v Asii, remíze s Rapidem Vídeň a vítězstvím nad Viktorií Plzeň přišel vrchol v podobě střetu s devatenáctkou Bayernu. Jaký byl tento zápas?
Bayern předvedl obrovskou kvalitu. Individuálně i takticky, přitom za ně nastoupilo jen 5 hráčů dané věkové kategorie, ostatní byli mladší. Proti takto kvalitnímu týmu jsem nikdy nehrál, o to více si vážím toho, že jsme je dokázali porazit. Upřímně jsme nebyli lepším týmem, ale urvali jsme to. Nádherná tečka za celým společným měsícem.
Mladí hráči Bayernu nevypadali na závěrečné společné fotce příliš nadšeně.
Byli kyselí, nejsou zvyklí prohrávat. Navíc jak jsem říkal, prohrát si nezasloužili. Ale férově nám všem podali ruce, popřáli hodně štěstí. My naopak byli v euforii.
Vám se celý měsíc neskutečně povedl. V pěti zápasech jste si připsal bilanci 6 branek a dvou asistencí. Jste maximálně spokojen?
Jsem nadšený. Nechci to přeceňovat, ale byl to jednoduše nádherný a podařený měsíc. Klukům jsem na tréninku dokázal, že góly dávat umím, v zápasech mě hledali. Měl jsem skvělé reakce od celého týmu, moc mě potěšil závěrečný pohovor s trenérem. Říkal mi, že to v sobě mám a že mě bude dál pozorně sledovat. Kromě dvou dresů na památku jsem si tak odvezl hlavně spoustu zážitků i sebevědomí.
Jak bude vypadat právě odstartovaná sezona ve vašem podání?
Uvidíme, zapojil jsem se do přípravy áčka Pardubic, rád bych si přenesl domů formu z Německa. Je to pro mě další krok, další výzva.
A vaše fotbalové sny?
Po prožitém měsíci se mi samozřejmě dere na jazyk první tým Bayernu, ale chci být nohama na zemi. Teprve mě čeká pořádný přechod do mužského fotbalu, musím jít krok za krokem. Nechtěl bych, aby byl tento měsíc vrcholem mojí fotbalové cesty. Sny mám, ale ty jsou ještě daleko. Teď mě čeká hlavně spousta práce.
