Co zas po mně chtěj? Odešel frajer a pokrokář, který chyběl v památném finále

Kdo ví, kam by to Lála dotáhl, kdyby v jeho éře nevládli komunisté.

Kdo ví, kam by se podíval, kdyby místo Slavie nekopal alespoň za trochu protežovanější klub.

A kdo ví, jak by dopadlo finále mistrovství světa proti Brazílii (1:3), kdyby Lálu nevyřadilo zraněné stehno z předchozího duelu s Jugoslávií.

O tom si může Lála už povykládat se spoluhráči ze slavného turnaje v Chile 1962. Z dvaadvacetičlenné soupisky na zemi zůstávají už jen dva pamětníci - Jozef Štibrányi a Václav Mašek.

O slavném turnaji a Lálově kariéře vypráví letitý slávistický kustod a jeho kamarád Petrák, jen několik hodin poté, co se v úterý smutnou novinu dozvěděl.

První bek, který se nebál. Obránci v tehdejší době nepřelezli na útočnou polovinu, ale Honza byl borec, který hrál aktivně. Tehdy se říkalo falešné křídlo. Kolegové z obrany říkali: On vždycky vyrazil dopředu a my to za něj trochu honili. Od roku 1965 se i výborně doplňovali s Frantou Veselým. Pravá strana Slavie byla silná, tvořili spolu i pravou stranu národního mužstva.

Už jako kluk si ho pamatuju, když ho s Karlem Nepomuckým vzal trenér Bican v 50. letech na legendární zájezd Slavie do Jižní Afriky. Tehdy se uvolnily poměry a komunisté Slavii pustili. Honza naopak klub neopustil, i když hrál druhou ligu. V sezoně 1963/1964 jsme v ní dokonce hráli o záchranu.

Nikdy. Kromě vojny v Pardubicích a konce kariéry, kdy si po třicítce šel vydělat pár korun do Švýcarska. Přitom měl nabídky z Dukly, ale měl taky slávistické srdce. Určitě člověk nezapomene mistrovství světa v Chile 1962, absolvoval všechny zápasy až na finále s Brazílií, které jsme prohráli 1:3.

Na mistrovství světa odjel jako druholigový hráč, ale trenér Vytlačil ho postavil do sestavy! První zápas se hrál proti Španělsku, za které válelo jedno z nejlepších levých křídel světa Gento. Traduje se, jak Honzu trenér Vytlačil uklidňoval: Gento? Kdo to je? A Honza pomohl k výhře 1:0, která nastartovala reprezentaci cestu do finále.

Pech. Svalové zranění ze semifinále. Když jsem mluvil s jeho spoluhráči Pepikem Jelínkem nebo Pepikem Kadrabou, hodně padala úvaha, jak by to asi dopadlo, kdyby Honza nastoupil místo Jirky Tichého. Výsledek by mohl být trochu jiný. Už je to jen dohad.

Ve své době byl jeden z nejlepších beků Evropy. Když bylo zemětřesení v Jugoslávii, uskutečnilo se v roce 1965 exhibiční utkání výběru Evropy proti Jugoslavii na podporu zasažených lidí. Honza byl nominovaný jako hráč Evropy. Určitě mu unikla nominace k zápasu Anglie proti zbytku světa, kde se objevil Masopust, Pluskal nebo Popluhár. Kdyby byly jiné poměry a nebyla protežovaná Dukla, vypadalo by to jinak.

Kdyby Slavia hrála evropské poháry místo druhé ligy, byl by Honza víc na očích. A vsadím se, že by jeho kariéra směřovala do špičkového mančaftu západní Evropy. O tom není pochyb.

Měl talent, který uplatnil a rozvinul. Za ta léta jsem jich poznal milion, ale jen část z nich měla kariéru jako Honza. Osobně jsme se poznali v roce 1968, když jsem se vrátil z vojny. Považuju za obrovskou čest, že jsem takovému člověku mohl tykat.

S Honzou byla sranda. Rád si sedl, rád si dal dvě deci bílého. Byl to parťák a vynikající společník, který nezkazil žádnou zábavu. Měl tři děti, na Slavii nám volala dcera tuhle smutnou novinu.

Když byl zdravotně jen trochu v pořádku, na žádném fotbale nescházel. Vypadal dobře. I když zešedivěl, stále mu zůstávaly husté a krásné vlasy. Jako mladý byl frajer, který se líbil holkám. Taky si vybavuju příhodu, když Pepi Bican slavil šedesátku. Slavili to dohromady, protože oba se narodili v září. Měl se hrát zápas a Honza za mnou přišel: Ty vole, mám hrát, ale nemám kopačky. Já mu opáčil: Pro mě jako kustoda je čest, že ti je můžu dát!

A pozor, to je dres z mistrovství světa v Chile! Na turnaji si vyměnil dres i s nějakým Brazilcem, který ale prý někomu dal. Vůbec na takových věcech nelpěl. A když měl svůj československý dres doma, okamžitě ho bez jakéhokoli přemlouvání přinesl do muzea.

Vyprávěl mi historku z derby 1963, které se hrálo na sněhu na Spartě. Hrálo se o záchranu a sestoupilo se, ale v zápase nastala situace, kdy proti němu běžel Andrej Kvašňák. Honza mu hodil balon do ksichtu, málem se poprali. Honza mi pak vysvětloval: Je fuk, že jsme oba z nároďáku, ale když to byl sparťan, tak jsem musel! (směje se) A víte, co si ještě vybavuju? Mám v hlavě větu: Ty vole, podívej se, co po mně zase chtěj.

Honza miloval hrát bez chráničů, na spoustě fotek je zachycený se stulpnami u kotníků. A nenáviděl rozhodčí, kteří ho posílali k lajně pro chrániče.