Martyrium pokračuje. Konec sezony? Pár týdnů jsem byl v depresi, říká stoper Bohemky

Při zápase MOL Cupu proti Táborsku mi ve třetí minutě protihráč přilehl koleno a praskl mi přední zkřížený i postranní vaz. Oba dva jsem měl utržený, takže je přišívali a vyfasoval jsem ortézu. Postranní bohužel vyžaduje absolutní klid. Rozhýbávání je tedy pozvolnější.

Bez fotbalu budu zhruba šest až deset měsíců, takže počítám, že tuhle sezonu už mám padla. V Bohemians hostuju ze Slavie, kde mi za rok končí smlouva. Budu volný hráč a uvidíme, co bude dál. Myšlenek mám v hlavě hodně, ale je to daleko. Chci se teď především uzdravit.

Byla pak už v pořádku. Akorát tělo ještě potřebovalo určitou aklimatizaci na tréninkový a zápasový režim. Absolvoval jsem celou letní přípravu, v níž jsem měl z rodinných důvodů nějaké výpadky. Návrat se tedy posunul. Byli jsme pak domluvení, že nastoupím 25. září v Budějovicích, jenže zápas zrušili kvůli koronaviru. O pět dnů později přišel zmiňovaný pohár, já měl hrát jenom poločas, abych byl připravenej na víkendovou ligu se Zlínem. Stalo se ale tohle...

Docela mě užírala a byl jsem hodně přešlej. I teď mám občas stavy, že mě to štve. Beru to tak, že mám aspoň čas na rodinu, ale v depresi jsem prvních pár týdnů byl. Furt ještě nejsem ve stoprocentním módu, ale každodenní rodinný život mi nedovoluje o tom dokola přemýšlet. Kdybych byl sám, asi jenom sedím, čumím na televizi, piju u ní pivo a jiné myšlenky nemám.

Bohužel zranění se takřka do dne spojila a vytvoří mi skoro dvouletou pauzu. Kdybych po zranění třísel odehrál aspoň půlrok a nějaký zápasy, snášel bych všechno líp. Četl jsem rozhovor s Lukášem Julišem, který si taky prošel zdravotním martyriem. Nechtělo se mu vstávat z postele, rehabilitovat. Úplně jsem se do něj vcítil. Návrat zvládl a teď prožívá fajn období. Vidím světlo v tunelu a záleží na mně, jestli k němu dojdu. Nebudu říkat, že to je lehký, plácat se, že všechno zvládnu, přelezu tuhle horu a za rok budu hrát. Ale jsem už v rozpoložení, že se chci hrozně vrátit.

Z fotbalového hlediska je fakt šílený a katastrofální. Deset měsíců jsem nehrál ligu, teď přibude dalších tři čtvrtě roku.

Určitě. Narodil se 6. srpna v Podolí. Takže je teď doma hukot (úsměv). Je zajímavé, že malá se narodila 5. srpna, což je moc hezký. Už mi žena na podzim říkala, že mě v listopadu, kdy jsme obě děti zplodili, bude zavírat někam mimo ložnici, prej dvě děti zatím stačí (smích).

Ano. Dopoledne jsme hráli přátelák a žena měla od rána slabé kontrakce. Nevěděl jsem, jestli na zápas vůbec jít, ale byly ještě celkem v mezích. Když jsem se vrátil, kontrakce postupně sílily. Odvezl jsem ji do porodnice a byl už s ní. Moje mamka byla naštěstí v Praze a hlídala malou.

Tohle se snažím už tři měsíce zjistit (úsměv). Nedokážu říct, na koho je víc podobnej, ale vidím v něm asijské rysy víc než v dceři. Myslel jsem si, že Zoe bude úplně tmavá, ale má hnědé vlasy.

Ráno vstanu, najednou blik a je šest večer. Nevím, kde mi hlava stojí. Každá žena, která má dítě a je s ním doma, zaslouží obrovské absolutorium. Doplňujeme se. Když je manželka už nervózní z malý, jdu si s ní hrát. Nebo naopak. Naštěstí funguje rozvoz jídla, což nám občas ulehčuje práci.

Je klidnější než malá. Připadá mi, že bude hodně takovej rozumnej, všechno bude rozmýšlet. Zoe je od rány, cokoliv chce, hned udělá. Je divočejší a bude asi průbojnější. Ale to ukáže až čas.

Mám sen, že bude hrát někde ligu. Pokud se mu poštěstí a bude se jím třeba živit, jedině dobře. Sám ovšem vím, jak je to složitý, kluků s touhle touhou je hrozně moc a povede se to jen někomu. Do fotbalu ho určitě nebudu tlačit. Rozhodnutí nechám na něm. Když bude chtít být třeba malíř, podpořím ho taky.