Tatínku, hlavně hraj dál fotbal! Kadeřábek exkluzivně o ambicích i návratu do Sparty

Grassau (od našeho zpravodaje) - V roce 2015 opouštěl Spartu jako čerstvě vyhlášený nejlepší hráč ligy. Teď se vrací borec, jenž má odkopáno deset sezon v německé nejvyšší soutěži a téměř padesátku duelů v reprezentaci, která je pro něj už přes tři roky uzavřenou kapitolou. „Na tom se nic nezměnilo,“ potvrzuje Kadeřábek.

Jinak se toho ale protočilo dost, na což v obsáhlém povídání také přišla řeč. Aby ne. Kadeřábek ve třiadvaceti letech odcházel za hranice s přítelkyní Terezou, vrací se s tou samou ženou. Jako manželkou. Třemi dětmi. Zkušenostmi. A obrovskou chutí se Spartou bojovat o český fotbalový Olymp. „Nepřicházím jako spasitel,“ varuje. „Mohu ale slíbit, že na hřišti nechám všechno. A že půjdu příkladem.“

Tuze rád by byl mladším parťákům vzorem při úspěšném putování tabulkou směrem vzhůru. Ostatně, jak se nestydí přiznat.

Je velkou motivací k návratu titul? Rok před vaším odchodem jste ho se Spartou získal.

Samozřejmě. Je to můj hlavní cíl. Deset let jsem o titul nebojoval. Jednou jsme s Hoffenheimem udělali třetí místo, jednou čtvrté, obojí byl obrovský úspěch. Ale nikdy jsem si nemohl sáhnout na pohár. To je něco, co mi chybí. Vím, že konkurence v Čechách je veliká, že týmy posilují a zlepšují se. Ale kdybych pochyboval, nebo nešel do Sparty proto, abychom udělali titul, nejsem tu správně.

Pavel Kadeřábek, fotbalista Sparty. Jak to po takové době vůbec zní?

Zní to hezky, samozřejmě. Byl jsem venku deset let, to je třetina mého života. Doba, která člověka změní. Myslím, že mě změnila v dobrém. To, že jsem zpátky ve Spartě, mě moc těší. Jsem rád, že o mě projevila zájem.

Jak se za deset let změnil Pavel Kadeřábek?

Po sportovní, nebo po osobní stránce?

Začněme třeba tou sportovní.

To jsem se moc nezměnil. Vím, co mě zdobí, čím jsem na hřišti platný pro tým. To se snažím dělat celý svůj fotbalový život, respektive od chvíle, co mě trenér Vítězslav Lavička dal na pravého obránce. Po fotbalové stránce si troufám říci, že jsem pořád stejný. Samozřejmě, tělo stárne. Ale kdybych neběhal a nedělal to, co mě zdobí, nebudu platný.

A co osobní rovina?

V Německu se mi narodily tři děti. Mám manželku, po osobní stránce jsem se změnil hodně. Zjistil jsem, že fotbal není všechno na světě. Jsou důležitější věci. Ale na hřišti samozřejmě vždy nechám všechno. Také jsem chytil německou mentalitu…

Takže jste pünktlich?

Přesně tak. Mám rád řád a pořádek. Když všechno sedí a je tak, jak má být.

Fotbalisté často volí stejná slova jako vy, že jim děti změnily pohled na povolání. Můžete to nějak rozvést?

Jo, vážně to tak je. Prohry a špatné zápasy jsem dříve kousal opravdu špatně. Teď člověk přijde domů, je naštvaný. A děti čekají ve dveřích. Smějí se. Volají:„Tatínku, pojď si se mnou hrát.“ To je tak krásný pocit… Vidíte tu dětskou upřímnost. Nevidí tatínka jako někoho, kdo hrál špatně. Jsou jen rádi, že je táta doma. To je na tom úplně nejhezčí.

Jak se tvářily děti na návrat do Česka?

Pro nejstarší dcerku to bylo těžké. Hodně. Dokončila druhou třídu, měla v Německu kamarády, koníčky. Házenou, atletiku. Děti navíc rády chodily na stadion na Hoffenheim, byly zvyklé. Dcerka mi ale nedávno říkala: „Tatínku, nevadí, že už nebudeš hrát za Hoffenheim. Ale chci, abys hrál dál fotbal.“ Tak jsem se jí ptal, co by řekla na to, kdybych šel do Sparty. Souhlasila, Spartu má taky ráda. Takže i ona mi to schválila.

Koukám, že jste do dcerky už sparťanství dostal.

Jo, jo. (úsměv) Tím, že jsme celá rodina sparťani, to ani nebylo nijak těžké.

Manželka Tereza se na stěhování těší? Přece jen je vždycky fajn, když má člověk prarodiče nablízku.

Ano, ta se těšila hodně. Budeme mít k dispozici babičky a dědečky, můžeme si někam zajít sami. I manželka hrála velkou roli v rozhodování, když jsme společně řešili, co dál. Před deseti lety nechala v Česku vše, co měla rozjeté. Třeba slibně se rozvíjející kariéru moderátorky. Zůstala se mnou za hranicemi, a ani jednou neřekla, že by se chtěla vrátit. Vždycky mě podporovala, za to jsem jí moc vděčný. Vím, že to není samozřejmost. Ne všichni kluci měli takové rodinné zázemí.

Neodvykli jste si trochu od toho, jak je Praha hektická?

Jsem rodilý Pražák z Nuslí, shon Prahy znám. I když je mi jasné, že před deseti lety byl úplně jiný než teď. Ale jsme na to připravení. V Německu jsme bydleli v Sinsheimu, městě o třiceti tisících obyvatelích. Měli jsme dům se zahrádkou, takový klídek. Ale samozřejmě také méně možností k vyžití ve volném čase. Těšíme se, jsme rádi, že se vracíme. Ale nikde není psané, že v Praze musíme zůstat navždy. Kdyby se nám tam nelíbilo, vždycky můžeme někam na vesničku.

Láká vás i více času na přátele z dětství? Třeba spoluhráče ze silného sparťanského ročníku 1992 budete moci konečně vídat častěji.

V posledních letech jsem byl jejich takový… nazývám to virtuální kamarád. Kluky vidíte jednou za rok během dovolené, jinak si jen píšete a voláte. Těším se i na to, že se s nimi potkám častěji. Na Vánoce se pravidelně pořádá fotbálek „devětdvojek“. Jenže tím, že jsem přijížděl jen na pár dní, jsem vždy musel objet rodinu. Doufám, že se teď na fotbálek dostanu. Některé kluky jako Kubu Brabce, Matěje Hybše, Jirku Skaláka a Láďu Krejčího jsem nedávno viděl na rozlučce Marka Matějovského. V kontaktu jsem ale třeba i se staršími kluky, než jsem já. Třeba s Davidem Lafatou, Bořkem Dočkalem. Na tahle setkání se těším.

Z nabitého ročníku 1992 za sebou máte nejzářivější kariéru, deset let v bundeslize… Čekal byste tohle před lety?

Nepočítal bych s tím. Nikdy jsem nepatřil k největším talentům, i když jsem ve Spartě hrál třeba s o rok staršími. Byl jsem brán jako jeden z top pěti hráčů své věkové kategorie, to ano. Ale nebyl jsem, vlastně doteď nejsem technicky vybavený tak, jako ostatní hráči. Všichni koukali hlavně na tuhle stránku.

Prostě na borce, kteří dají dvěma soupeřům jesle a pak to pošlou pod víko.

Přesně tak. Já si kariéru vybojoval tím, co bylo vlastní mně. Jezdit nahoru dolů, být odpovědný a spolehlivý. Tím jsem si trenéry získal a vždycky si mě nechali.

Třeba i ti v Hoffenheimu. Neměl jste v hlavě i myšlenky na pokračování? I když klub skoro nikdy neprodlužuje kontrakty s třicátníky…

Nějaké náznaky, že bych dostal smlouvu, jsem vnímal. V lednu, možná v únoru. Ale s rodinou jsme stejně nebyli rozhodnutí, jestli bychom na to kývli. Chtěli jsme se spíš vrátit. I když konec, který nastal, že mi to oznámili až dva dny po posledním zápase, byl hodně nešťastný. Což ale nemění nic na mém názoru, že jsem v Hoffenheimu zažil nádherných deset let, které bych za nic nevyměnil.

Německý konec. Jednoduše a efektivně.

Ano. Plánují se mnou rozlučku, ale zkoordinovat to se zápasy Sparty nebude jednoduché.

Kdy jste tedy poprvé řešil se Spartou, že byste se mohl vrátit?

Začátkem března proběhl první oficiální kontakt mezi mnou a klubem. Napsal mi Tomáš Rosický (sportovní ředitel Sparty, pozn. red.), pak jsme si volali. A sešli se na Letné, když byla březnová reprezentační přestávka. Tím, že jsem měl rozjetou sezonu a Sparta nebyla v úplně lehké situaci, nebyl čas udělat rozhodnutí hned. Dohodli jsme se, že si na to sedneme po sezoně. A to měl Tomáš zdravotní problémy. Takže jsem se místo toho potkal s Tomášem Sivokem a trenérem Brianem Priskem.

Jaké bylo setkání s dánským koučem?

Každý řekl nějakou vizi. Jak to se mnou vidí on, jak to vidím já. A potkalo se to, ačkoliv nemuselo. Jednou jsme si volali, jednou jsme se sešli na Letné. Zapůsobil na mě. Vidím, že má jasnou koncepci. Má vše připravené. Ví, co chce, co nám chce předat. Tréninky na sebe navazují.

Měl jste i jiné nabídky na angažmá?

Jiné varianty jsem měl, ale pochopitelně je nebudu jmenovat.

Byly ze zahraničí?

Ano, přesně tak. Někde jsem se teď dočetl, že jsem byl prý kousek od podpisu smlouvy s Mladou Boleslaví. To chci vyvrátit. Na tom není ani kousek pravdy.

Zvažoval jste dlouho, jestli kývnete Spartě?

Rozhodování samo o sobě nebylo dlouhé. Vím, že lidem se to mohlo zdát. Ale já dostal oficiální nabídku od Sparty ve středu a v sobotu (30. června) jsme byli domluvení. De facto trvalo rozhodování tři dny, do té doby nebylo o čem se rozhodovat.

Byla pro vás možnost podepsat kdekoliv v něčem zvláštní?

Když člověk po deseti letech zažije situaci, že je volným hráčem, nějakým způsobem ho láká si chvilku počkat. Kdo se vlastně ozve, aby věděl, že je zájem. Ale od začátku to nějakým způsobem směřovalo k tomu, že se vrátím do Sparty.

Prý jste ale měl podmínku, že se nechcete vracet jen kvůli jménu.

Ano, tak jsem to komunikoval se všemi stranami. Na sociální sítě skoro nechodím, ale zaznamenal jsem, že většina fanoušků byla pro návrat. Nechtěl jsem, aby mě Sparta brala jen proto, že mě chtějí lidi. Pro mě by to nemělo smysl, trápili bychom se. Všichni. Dále jsem si chtěl být jistý, že na to mám. Vracím se ve stavu, kdy jsem pravidelně nastupoval, ne že bych rok nehrál. Kdybych viděl v Německu, že už to není ono, pochyboval bych.

Varovaly vás třeba další návraty hráčů do Česka, které nevyšly podle představ?

Zaznamenal jsem neúspěšné návraty, ale nevarovalo mě to. Každý člověk i fotbalista je úplně jiný. Každý svoji situaci vnímá nějak jinak. Neberu to tak, že jdu spasit Spartu. Beru to, že na hřišti odvedu to, co umím. Nechám na hřišti i tréninku všechno, půjdu příkladem. Aby každý viděl, jak se má pracovat.

Prý míváte spolu s Lukášem Sadílkem na tréninkách pravidelně nejvíc naběháno.

(přikyvuje) Jo. Musím dělat to, co umím. A toho se budu držet. Nepřišel jsem se hádat s rozhodčími, soupeři. Byl jsem vychovaný tak, že si i při fotbale chci zachovat nějakou lidskost. Ne tak, abych křičel po soupeřích, spoluhráčích, rozhodčích. Takový jsem nikdy nebyl a nejsem.

Udržíte si tvář i v derby?

Ano. I v těchto zápasech si chci zachovat lidskost. Na hřišti nechám vše a budu chtít vyhrát, ale jsme lidé a měli bychom lidmi zůstat.

Takže předloňské derby se rvačkou kapitánů Bořila s Krejčím se vám nezamlouvalo.

Ne, to mi vůbec není vlastní. Takových věcí se účastnit nebudu.

Vnímáte, že vás část fanoušků bere za spasitele?

Tak to berou a já jim to nevymluvím. Jdu odvést to, co umím, a to, co Spartě můžu dát.

Čeští hráči při přestupech do zahraničí často vyprávšjí o obrovském rozdílu v intenzitě tréninků. Jak to vnímáte, když se naopak vracíte z venku?

Vezmu to do dvou rovin. Když jsem před deseti lety odcházel do Německa, celkem mě to trefilo. Styl hry, tréninků. Fakt velký rozdíl. Ale teď, když jsem se vrátil, je to skoro stejné. Realizační týmy jsou obrovské, sbírají se všechna různá data. Samozřejmě se může stát, že spatřím rozdíl v zápasech. Ale že bych vnímal něco v tréninkovém procesu, ať už v kvalitě, nebo třeba náročnosti? To ne.

Stíhal jste vůbec sledovat zápasy Sparty?

Ano. Hodně přepínám mezi fotbalem a domácím životem, koukal jsem málo. Ale když už jsem si někoho pustil, tak Spartu.

Pokud se podíváme ještě o několik let dopředu, bude vás po kariéře lákat se motat okolo fotbalu? Třeba v trenérské roli?

Nedokážu si to představit. Jsem v kontaktu s Bořkem Dočkalem, ten šel z fotbalu úplně pryč a je spokojený. V tomhle si myslím, že jsme si podobní. Fotbal miluju. Ale až to jednou skončí a nebudu moci pokračovat na této úrovni, nevím, jestli to budu chtít provozovat z druhé stránky. Myslím, že to mi moc chutnat nebude. A že fotbal spíš úplně opustím.

Neměl jste v hlavě pověšení kopaček na hřebík už teď?

Ne. Kdybych věděl, že na to nemám, mohl jsem samozřejmě ukončit kariéru. Nebyl bych první, kdo to ve třiatřiceti udělal. Ale jsem nastavený na úspěch. Pořád mám chuť. Nemám si co dokazovat, moje kariéra byla fajn. Ale našel jsem v sobě obrovskou motivaci, touhu jít za úspěchem ve Spartě. Proto jsem tady.

Takže konec nastane až ve chvíli, kdy před utkáním neucítíte mrazení, které znají fotbalisté na snad úplně každé úrovni.

(přikyvuje) Přesně tak. Vím, že tohle zažil Tomáš Rosický. Přišel na zápas a říkal si: „Co já tu vlastně dělám?“ To je moment, kdy je na čase kariéru uzavřít.

Máte nějaké koníčky, na které bude po kariéře více prostoru?

Rádi chodíme s manželkou na tenis, badminton. Také mě baví rybaření, ale na to teď vůbec nebyl čas. Vezmu bráchu, vyrazíme, někde přespíme dvě noci… To bude fajn.