Dřel jsem jako Jágr, ale zničil jsem se. Bývalý záložník Fiorentiny o brzkém konci kariéry a životě po ní

Na rozdíl od mnoha fotbalistů Hable přechod do „normálního života“ zvládl, už přes deset let úspěšně vede cateringovou a event agenturu Dodna Party. Na zámku v Novém Městě nad Metují provozuje restauraci, kavárnu a výstavní část pro rodiny s dětmi. „Našel jsem se v tom. Dostal jsem se k tomu úplnou náhodou, díky tátovým padesátinám,“ říká 36letý Hable.

Jak tomu rozumět?

Pozoroval jsem, jak s mamkou všechno zařizovali a sháněli vybavení. Hlavou mi blesklo, že si pořídím vybavení na akce pro více lidí, naučím se účetnictví, komunikovat se zákazníky a zkusím rozjet půjčovnu. Vstupní investice byla příznivá, postupně jsme rozšiřovali portfolio zapůjčených věcí. Teď si klidně můžeme dovolit nabrat tři svatby najednou.

Evidentně se vám daří.

Nedávno jsem si uvědomil, že podnikám už deset let. Jsem pyšnej, že jsem firmu vybudoval postupně, že stojí na zdravých základech. Nejdřív jsme měli bar, k němu venkovní zábavní areál. Obrovský plac, kde jsme pořádali velké eventy. Food festivaly a podobně. Teď je děláme na zámku v Novém Městě nad Metují, kde provozujeme kavárnu a restauraci. V kooperaci s majiteli zámku, rodinou Bartošů z Dobenína, provozujeme výstavní část, především pro rodiny s dětmi, v zahradách máme mini zoo.

Máte tedy solidní záběr.

Na zámku jsou velké sály, nádvoří, kde se může konat kulturní program. Jsme schopni uspořádat veletrhy, školení, kongresy i zajistit ubytování. Na klíč, od A po Z. Potřebujeme ale rozšířit služby, abychom anulovali hluchá období, která nám nabourají rozpočet. Což je začátek roku a říjen.

Na hřišti jste byl obrovský bojovník, buldok, zarputilec. Jste takový i v podnikání?

Jiný být neumím. Teď ale přicházím do věku, kdy si uvědomuju, že mám rodinu. Podnikáme výlety s dětmi a tak. Firma je rozjetá, funguje, všechno je klidnější. Samozřejmě pořád řeším aktuální věci. Musím počítat, být obezřetný. Se svými zkušenostmi už ale poznám, do čeho jít, co má význam a co by byl naopak výstřel do tmy.

Spousta bývalých fotbalistů nebyla na konec kariéry připravena. Profesně ani finančně. Měl jste díky angažmá ve Florencii a v Řecku finanční polštář?

Zainvestoval jsem do nemovitostí, nikdy jsem neutrácel za zbytečnosti. Abych si koupil drahý auto jenom proto, že ho mají spoluhráči? Nesmysl. Měl jsem štěstí, rodiče mě vedli správně. Ale pozor, také jsem si prošel obdobím, kdy jsem si nemohl moc pískat. Třeba v Řecku jsem rok neviděl výplatu, nějaký milion jsem tam musel nechat. Ale bral jsem i toto jako zkušenost. Fotbal mi jich dal celkově dost. Třeba disciplínu, zarputilost. Odmala jsem musel být všude na čas, plnit úkoly na hřišti, makat od první do poslední vteřiny. Tohle je skvělý vklad do normálního života.

S profesionální kariérou jste skončil brzy. Jak složité bylo ztotožnit se s tím, že s velkým fotbalem je amen?

Šlo o jedno z nejtěžších a nejnepříjemnějších rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Ale nechtěl jsem ve fotbale přežívat. Znal jsem několik kluků, kteří přežívali ve druhé, třetí lize. Měli problémy s koleny, museli ale vydělávat. Nic jiného, než fotbal neuměli. Nešlo ale už pokračovat na nejvyšší úrovni. Zničil jsem se sám, bohužel.

Jak to?

Začnu od úplného začátku. Měl jsem rychlý nástup do profesionálního fotbalu, do Florencie jsem odešel v osmnácti letech. Udělal jsem tam spoustu chyb, jak se říká, z mladické nerozvážnosti. Před odjezdem jsem byl pod dozorem rodiny, trenérů. Měl jsem stálou disciplínu. Ale když se sejdou v Itálii puberťáci, já a Ondra Mazuch…

Fotbal šel na druhou kolej?

Ne, že bychom na fotbal kašlali, ale samozřejmě jsme se taky chtěli bavit. Občas přijel i Ujfi (Tomáš Ujfaluši). Párkrát jsme přetáhli večerku. Do té doby jsem na diskotéky nechodil, ve Florencii jsme párkrát zašli. Poznávali nás fanoušci, což bylo příjemné. V Hradci jsem jezdil na tréninky starým Favoritem, ze školy autobusem. V Itálii najednou jiný svět. Komu by to nezamotalo hlavu. Rozhodně ale angažmá ve Florencii nelituju, výkonnostně jsem vyrostl, naučil jsem se jazyky. Přidával jsem si ale až moc, tělo řeklo stop.

Nakládal jste si?

Běhal jsem, cvičil. Chtěl jsem mít sílu, jakou měli někteří spoluhráči. Jenže ti měli úplně jinačí proporce. Býval jsem na hřišti především bojovník, měl jsem to vydřené. Později v Řecku jsem klidně hlídal při standardkách obrovské hráče, například Mellberga nebo Cissého.

Jel jste přes závit?

Vstával jsem klidně o půlnoci a šel trénovat. I v Řecku. Přečetl jsem si, jak tvrdě dřel Jágr, zkusil jsem ho napodobit. Byl jsem blbec. Nikdo mně nepřesvědčil, že každý je jiný, že každému vyhovuje jiný přístup.

Neměl jste potřebu odpočívat?

Byl jsem jako stroj. Když teď slyším rady, že člověk musí makat… Ano, ale každý by měl vědět, na co má. Svalnatý obránce nemůže trénovat jako hubený křídelník. Házet všechny do jednoho pytle nejde. Tenhle přístup ničí spoustu nadějných kluků. V mládeži v Hradci Králové jsem měl štěstí na trenéra, který mě honil ze hřiště.

Prosím?

V dorostu jsem byl schopný hrát ve středu zálohy sám, proti třem. Dokázal jsem všechno oběhat. Trenér mi zakazoval, abych si přidával. Viděl, že bych se zničil. Měl jsem tehdy nejlepší fyzičku. Právě díky tomu jsem se dostal do sedmnáctky a zahrál si finále mistrovství světa. Bylo to krásné období.

Za spoluhráče jste měl Tomáše Pekharta, Jana Poláka, Tomáše Necida, Radima Řezníka, Ondřeje Mazucha. Někteří z nich měli skvělé kariéry.

Nejsem nostalgik. Nikdy jsem si později u piva neříkal, že jsem mohl být tam, kde oni. Doufám, že mi tento postoj zůstane. Nikomu ani neříkám, že jsem hrával fotbal. Zařekl jsem se, že naříkat u piva nikdy nebudu.

I tak můžete vzpomínat na hezké angažmá na Korfu.

Se ženou se nám tam líbilo. Pokud by klubu nedošly finance, jsme tam ještě teď. Moře, teplo. Nádhera. Také skvělí fanoušci. Udělali jsme venku bod, oni nás vítali na letišti, jako bychom vyhráli ligu. Neskutečný rozdíl oproti Česku. V Hradci by po nás házeli kameny.

Že vám Korfu přirostlo k srdci svědčí fakt, že jste v klubu z cizinců vydržel nejdéle.

Pořád jsem věřil, že se situace vyřeší. Manželka si tam našla práci, přes počítač. Pěkný období. Když jsme ale na Korfu končili, skoro jsme utíkali. Situace byla hodně nepříjemná. Tlačili na mě, abych jim podepsal nějaké papíry. Nepodepsal jsem, jsem tvrdá palice.

Vrátil jste se do české ligy, hrál jste za Ostravu a v Hradci. Galeje, které jste si ordinoval, vás tehdy doběhly?

Přesně tak. Zkusil jsem nakopnout kariéru v Baníku. Trénoval tam tenkrát pan Koubek, na kterého nedám dopustit. Bohužel jsem tahal nohy za sebou, nevěděl jsem, co s tím. Když jsem se vrátil do Hradce, měl jsem dobré období, ale pak mě to zase chytlo. Mysleli si, že filmuju. Následně se zjistilo, že mám zánět v páteři. Diagnóza byla pro mě paradoxně velkou úlevou. Prostě jsem řekl, že hned končím, že dál nemůžu. Vyřešilo se to za mě.

Hrál jste poté divizi a krajský přebor za Náchod, ale ani tam vám nebylo přáno.

Protihráč mi zlomil nohu takovým stylem, že jsem na něj podal trestné oznámení. Během zápasu mi vyhrožoval, pak mi skočil na stojnou nohu. Prolomila se mi, zůstala zablokovaná. Narovnali ji až v nemocnici.

Jak soud dopadl?

Dotyčný dostal podmínku za těžké ublížení na zdraví. V můj prospěch vypovídali i spoluhráči toho člověka. Do toho se nám s manželkou narodila první dcera. Docela těžké období… Pět let jsem se na fotbal nepodíval. Nemohl jsem.

Ani v televizi?

Ne. Když jsem byl s klukama v hospodě, oni se dívali na fotbal, já jsem seděl zády k televizi.

Chuť jste ale nakonec nalezl.

Kamarád Tonda Valášek mě jednou na Silvestra přesvědčil, ať se jdu podívat na jejich fotbálek. Nechtěl jsem. Vnitřně jsem byl z toho, co se mi ve fotbale stalo, hotový. Manželka mi ale řekla: hele, jdi to zkusit, jdi vypustit páru a uvidíš. Šel jsem. Nakonec jsem začal Novému Městu nad Metují pomáhat na hřišti i jako funkcionář. Kvůli operované noze ale spíš to druhé.

Zmínil jste se hezky o trenérovi Miroslavu Koubkovi. On ale dokáže být také pořádně přísný.

Připouštím, měl jsem z něj respekt. Docela mě i dusil. Nikdy nezapomenu na jednu historku ze soustředění. Neměl jsem nikdy problémy s váhou, pan Koubek nám ale nastavoval přesné gramáže jídla. Když si myslel, že porce je větší, začal křičet na kuchaře, že je to víc než sto gramů. A ať kouká dodržet, na čem se domluvili. Měli jsme pořád kuřecí a brokolici. Cítil jsem se slabě. Nakonec jsem za trenérem zašel a říkám mu: prosím vás, nemůžu se jít někam pořádně najíst? Na hřišti nebudu mít sílu. On se na mě podívat a odpověděl mi: Myslím, že ještě dvě kila dolů by ti slušela. Ale jak říkám, vzpomínám na něj moc rád.

V Ostravě jste potkal i kouče Martina Pulpita. Má pověst fotbalového odborníka, který však dojíždí na vznětlivou povahu. Hráči jsou s ním na kordy.

Byly tam divoké věci, ale já ho mám jako člověka rád. Je svůj, fotbal miluje.

Fotbalový fanatik.

Ano. Tenkrát svlíknul z mikiny mladého Patrizia Stronatiho, který byl s námi poprvé. Přišel v mikině Juventusu Turín. Pulpit, velký fanoušek Interu Milán, mu dal normálně čočku. To si děláš srandu, co to máš na sobě, tady žádnej Juventus nebude!