Titul se Slavií, kam se mu nechtělo, ale i hořký konec v Plzni a utopené miliony. Robert Vágner o kariéře a životě po ní

Hned první sezona ve Slavii se pro rychlého útočníka z plzeňské fotbalové líhně proměnila v sezonu snů.

„Přišel jsem do výborně poskládaného mančaftu a zažil sezonu, o jaké se mi ani nesnilo. A také fotbalisty, se kterými byla paráda hrát. Začátek sice ideální nebyl, protože zpočátku jsme figurovali v tabulce až někde kolem dvanáctého místa, ale pak si to sedlo a zbytek sezony v lize i pohárové Evropě byl fantastický,“ připomněl Robert Vágner v dalším díle Kopaček na hřebíku zisk mistrovského titulu, na který Slavia čekala téměř čtyřicet let i tažení Pohárem UEFA až do jarního semifinále proti Bordeaux.

„Jsem Plzeňák, ale na Slavii neřeknu nikdy nic špatného. Umožnila mi dostat se tam, kam jsem se dostal. Hrát evropské poháry, hrát za nároďák, dostat se do světa.“

„Pořádně ani nevím, co se po návratu z Drnovic na stadionu dělo a jak se titul slavil. Já nepiju, ale to jsem musel. Pivo a balantinku rovnou z flašky. Za dvě hodiny jsem nevěděl o světě,“ usmíval se Robert Vágner při vzpomínkách, jak se slavila mistrovská korunovace.

Díky výkonům ve Slavii se dostal i do reprezentačního výběru chystajícího se na evropský šampionát 1996 v Anglii.

„Ale jen do širšího výběru a ještě na poslední chvíli. V Blšanech při závěrečné nominaci jsem já a tři další kluci z kádru vypadli.

„Tehdy jsem byl mladý a hlavu jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že bych si na mistrovství světa Evropy mezi zkušenými hráči, kteří nároďák táhli, stejně nezahrál. Navíc nikdo nemohl tušit, jakého fantastického úspěchu reprezentace v Anglii dosáhne. Od trenéra Uhrina jsem navíc slyšel, že jsem mladý a mám všechno před sebou a že pokud budu podávat odpovídající výkony, v reprezentaci nekončím.“

Jenže podobně báječnou sezonu, jakou byla ta v letech 1995/96, nezažila ani Slavia, ani Robert Vágner.

„Kluci z nároďáku odešli do zahraničí, mančaft se rozpadl a skládal se nový. A i uspokojení sehrálo roli. Mysleli jsem, že to půjde dál stejně, jako v mistrovské sezoně, jenže když člověk nedával fotbalu všechno, na výkonech a výsledcích se to logicky projevilo. Mně bylo tehdy dvaadvacet a nebyl jsem výjimkou. Navíc trenér Cipro na mě chtěl sázet jako na útočníka číslo jedna a já se s tím úplně nesrovnal,“ zamýšlel se Robert Vágner v Kopačkách na hřebíku nad tím, proč další mistrovské korunovace nepřišly a Slavia čekala na další titul jedenáct let.

Nedočkal se titulu, nedočkal se ani Ligy mistrů, kterou si chtěl zahrát. V devadesátém šestém roce Slavia vypadla s Grasshopers Curych v předkole po debaklu 0:5 ve Švýcarsku, o čtyři roky později pak padla ve 3. předkole Šachtarem Doněck po infarktovém závěru v prodloužení. A když došlo na třetí pokus s maďarským Ferencvárosem, dopadl stejně. Po domácí výhře nad Spartou 1:0, o kterou se postaral vstřeleným gólem, přišla odveta na pražské Letné a zase konec snění v prodloužení.

Proto se logicky nabízela otázka, zda snad té smůly nebylo v kariéře a životě Roberta Vágnera až příliš. Zvláště kdy nešlo nepřipomenout nezdar v olympijské kvalifikaci o postup na turnaj pod pěti kruhy v Atlantě i třeba krach podnikatelského záměru se squashovým centrem v Plzni, kdy hezkých pár milionů vydělaných fotbalem proletělo komínem.

„Myslím, že ne. Když se na to člověk dívá s odstupem dvaceti pětadvaceti let, uvědomuje si, že jde o strašně malé věci a že mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká linie. Ve sportu, ve fotbale, v životě… Potvrdilo se to třeba ve zmiňované kvalifikaci o Ligu mistrů s Doněckem, kdy jsme dostali gól v nastavení a postup nám utekl mezi prsty.“

U mikrofonu Sportu.cz ovšem Robert Vágner vzpomínal samozřejmě i na zahraniční angažmá. V maďarské Ujpesti a Ferencvárosi, v německém Cottbusu, kde si zahrál bundesligu i druhou ligu, ale třeba i v Řecku v druholigovém Panthrakikosu.

„Tam už do byla spíš placená dovolená, ale třeba na Ujpest vzpomínám rád. Vyhráli jsme Maďarský pohár a já dával ve finále oba naše góly. A to mě chytaly křeče a chtěl jsem střídat. Trenér mě ale na hřišti nechal a já utkání rozhodl. A v Cottbusu jsem si zahrál bundesligu, o čemž jsem snil už jako kluk. Jsem rád, že se mi to podařilo, protože jde o zážitek na celý život zahrát si proti Bayernu, porazit Leverkusen… Jen škoda, že jsme bundesligu nezachránili. Anebo že jsme v další sezoně skončili ve druhé lize čtvrtí a nevrátili se hned zpátky.“

V Kopačkách na hřebíku přišla pochopitelně řeč i na Vágnerův návrat do Plzně a následný hořký rozchod s klubem, ve kterém vyrostl.

„Vracel jsem se kvůli trenérovi Michálkovi, protože jsem cítil, že mu to dlužím. Vedl mě v dorostu, pomohl mi do áčka, chtěl jsem mu splatit vše, co pro mě udělal. S Plzní jsem byl dokonce dohodnutý, že po skončení kariéry v klubu zůstanu jako vedoucí mužstva anebo kustod. Dokonce i ve smlouvě jsem to měl. Jenže Michálka šest kol před koncem ligy vyhodili, přišel Straka a všechno vyvrcholilo divadlem po koupeném zápase na Spartě. Mě dokonce obvinili, že jsem prodal domácí zápas se Slováckem. Někomu se to prostě hodilo do krámu. Skutečně hořký konec, takže bez ohledu na smlouvu jsem šel raději o štaci dál. Tohle jsem zapotřebí neměl. A už vůbec jsem neměl a nemám povahu na to, abych se s někým soudil.“

A jak to bylo s krachem v podnikání? Proč nevyšel Vágnerův záměr se squashovým centrem?

„Měl jsem poslechnout tátu, který mi radil, abych místo squashového centra koupil v Plzni nějaké byty a ty pronajímal. Jenže já hrál celý život fotbal a měl jsem svou hlavu. Věřil jsem, že se centru budu po kariéře věnovat a bude mě živit. Jenže byli jsme tam v nájmu a univerzita nám nájem neprodloužila, což byla jedna věc. Ta druhá byl švagr… Já hrál tehdy v Německu a on místo aby se o centrum staral, bral si peníze do vlastní kapsy. Když jsem to zjistil, bylo už pozdě. Musel jsem ho vyhodit, protože jsem nečekal, že mě takhle odrbe. Nakonec jsem musel doplatit ještě půl milionu, co jsme dlužili na nájemném.“

A jak to bylo s radou, kterou Robert Vágner Pavlu Horvátkovi? Proč mu doporučoval, aby do Plzně nechodil?

A co život po kariéře? Proč nezůstal Robert Vágner u fotbalu a trénování? Proč si raději našel jiné zaměstnání? A jaké to je, když na silnicích a dálnicích staví už desátým rokem v horkém létě i v zimě v mrazech a ve sněhu dopravní značení a kolem sviští auta a burácejí kamiony? A co horké chvíle, které přitom už párkrát také zažil? To když pár metrů od něho bez ohledu na značky a omezení brzdilo auto a on si uvědomil, že stačilo několik vteřin a mohlo dojít k nejhoršímu.

O tom všem Robert Vágner v dnešním díle Kopaček na hřebíku vypráví. Otevřeně, bez vykrucování, bez frází. Proto se do jeho slov zaposlouchejte, vzpomínání na kariéru i život po ní za to stojí.