Brácho, neznámé číslo radši zvedni, je důležité... Sadílkovi si v reprezentaci plní sen

Jak prožíváte začátek prvního společného srazu v reprezentaci?

Lukáš: Užíváme si. Přes rok se ani nevidíme, máme další příležitost, pokecat si o všem, co jsme nestihli probrat. Je o to krásnější, že v reprezentaci.

Michal: Je krásné, že bezprostřední pocity prožíváme spolu. Ještě hezčí by bylo, kdybychom pak vedle sebe mohli nastoupit i na hřišti. Během této sezony jsme se občas viděli. Když jsem byl zraněný, vážil jsem cestu do Česka a dvakrát přespal u bráchy tady v Praze. Také během Vánoc, takže v kontaktu jsme byli. Po nominaci jsme si vzájemně pogratulovali, že se na srazu uvidíme.

Dá se říci, že si plníte jeden velký cíl?

Lukáš: Ano, byl to asi klukovský sen nás obou. Ani nevím, jestli jsme mířili až tak vysoko. První přání bylo být spolu v jednom týmu, třeba na konci kariéry se setkat na Slovácku. Samozřejmě nevíme, jestli se teď sejdeme i na hřišti, ale bylo by to krásné.

Jak na první společnou nominaci reagovalo vaše okolí?

Lukáš: Doma byli všichni nadšení, já samozřejmě také. Hned jsem jim volal, když jsem dostal zprávu od trenérů. Hlavně se splnilo přání celé rodiny, spíše než nás obou. Děda s babičkou, rodiče, všichni jsou nadšení. A byli by ještě víc, kdyby nás viděli také na hřišti.

Na Faerské ostrovy za vámi nejspíš nepoletí...

Michal: Tam ne, co máme zprávy... Myslím, že pak ani do Černé Hory. Musíme tedy dělat vše, aby to nebylo naposledy. Aby mohli zápas navštívit snad aspoň příště doma.

O nominaci jste věděl dřív a bratrovi nechtěl předem nic prozradit.

Michal: Bylo to hodně těžké udržet. Ani jsem bráchovi nevolal, abych něco neprozradil. Jenže brácha mi najednou poslal neznámé číslo, jestli nevím, kdo to je. Byl to trenér Chytrý, prý mu to ze začátku několikrát nebral. Tak mu říkám, ať to radši vezme, že to asi bude důležité. (oba se smějí)

Je předmětem vašeho vzájemného popichování fakt, že mladší Michal byl v národním týmu dřív?

Lukáš: Kdepak, převládá spíš nadšení, že se to povedlo. Klukovský sen, nevím ani, jestli jsme mířili až tak vysoko. Splnilo se nám přání, jsme strašně moc rádi.

Bydlíte spolu na hotelu?

Michal: Na pokoji spolu nejsme. Máme však informaci, že na Faerských ostrovech je menší kapacita pokojů, tak na nás vyšel společný dvoulůžák.

Lukáš: Budeme spolu rádi, nehrozí, že bychom si lezli na nervy. (smích)

Oba jste záložníci. Pokud byste se blízko sebe na hřišti opravdu objevili, kdo koho by vlastně řídil?

Michal: Asi navzájem... Mám nějaké koučování v sobě. Brácha šel za poslední rok hodně nahoru, ve Spartě se zařadil mezi lídry. Takže asi navzájem.

Lukáš: Tak, tak, jak říkáš. Řízení by nejspíš bylo vzájemné.

Michal: Oba jsme záložníci, brácha pravák, já levák, to nás trochu odlišuje. Byl by samozřejmě nádherný bonus, kdybychom mohli odehrát něco spolu.

Vzrostl váš respekt k bratrovi poté, co získal se Spartou mistrovský titul?

Michal: Vždycky jsem k bráchovi vzhlížel, už odmala. Respekt k němu ještě stoupl, má můj obdiv, jak šel za poslední roky nahoru. Když jsem před lety přijel domů, viděl jsem ho hrát pravé křídlo proti Příbrami o záchranu. Za dva roky už vyhrál pohár se Slováckem, což pro mě bylo emotivní. Pak následoval přesun do Sparty, kde se mu povedla báječná sezona.

Je pravda, že před pár lety se mohla společná nominace jevit jako sci-fi.

Lukáš: Jak Michal zmínil, čtyři roky dozadu jsem hrál se Slováckem o záchranu. Další období bylo dost turbulentní, teď je společný sraz realitou. Po titulu se Spartou je o to krásnější, že cesta nebyla jednoduchá.

Sparta definitivně rozhodla o titulu právě u vás doma na Slovácku v den Lukášových narozenin. Dokonalý scénář...

Michal: Byl to den, na který asi nikdy nezapomene. Sledoval jsem zápas z Enschede u televize. Po závěrečném hvizdu se objevil i záběr, jak děda objímá bráchu, to bylo něco krásného. Já tam nebyl, ale pro všechny známé a příbuzné šlo o nádherný zážitek.

Co byste si vzali jeden od druhého?

Lukáš: Asi jeho cílevědomost a neústupnost, spíš lidské vlastnosti než fotbalové.

Michal: Pokud jde o fotbal, tlačí se dost do koncovky, aspoň ve Slovácku, to jsem se snažil si vzít. Pak taky fyzický fond, na tom to máme postavené, takže nás předurčuje, abychom v koncových situacích byli. Vážím si ho ovšem taky jako člověka, má cenné vlastnosti pro lidi kolem něj.

Posledními sourozenci v reprezentačním dresu byli bratři Hubníkové v červnu 2011 v Japonsku. Co jste tehdy dělali a napadlo vás, že byste je mohli následovat?

Lukáš: Ani nevím, jestli jsem je tehdy vnímal. Až pak, když to mohlo být reálné, jsem si našel, že byli bráchové v reprezentaci. Ani si nevybavím, co jsem tehdy dělal, spíš byl můj cíl dostat se aspoň do velkého fotbalu. Ale tohle jsem si nepředstavoval.

Michal: Asi jsme tenkrát oba chodili na základku do Hradiště. O fotbalových sourozencích něco vím. Jak působím v Nizozemsku, všímal jsem si De Boerů nebo Koemanů. Říkal jsem si, že by bylo krásné zahrát si spolu za jeden tým. Zatím se nám to nikdy nepodařilo, snad jen při exhibici.