Článek
Jerevan (od našeho zpravodaje) - Z centra více než milionové metropole je to nahoru necelá hodinka svižné chůze. Kdo chce, může si cestu zpříjemnit chutným smoothie. Když prodejci řeknete, odkud jste dorazili, vytasí na vás svou sbírku mincí.
„Mám je z více než sto zemí. A podívejte!“ chlubí se a ukazuje na českou pětikorunu nebo jednokorunu. Mezitím se mu v mixéru dokončuje chutný a hlavně studený nápoj z čerstvého ovoce. Například kombinaci manga s jahodami doporučuje nejen redakce Sport.cz.
Prodejce smoothie v Jerevanu se chlubí sbírkou mincí, mezi nimiž jsou i ty české.
Cesta pokračuje kolem stadionu Hrazdan, stánku pro více než 50 tisíc lidí. Zrovna se na něm připravuje velké pódium pro hudební vystoupení. Ale pak už směrem nahoru. Už z pod kopce je krásně vidět 44 metrů vysoká jehla. Vedle ní pak ční dvanáct dokola vystavěných stél, část z nich je momentálně zdevastovaná a čeká na rekonstrukci
Mezi nimi pak hoří plamen. Sice slabě, ale údajně věčně. Památník tyčící se nad Jerevanem je bezpochyby místem, kam by měl každý návštěvník Arménie zavítat.
„Je to kus naší historie,“ říká 60letý Magar, jeden z místních obyvatel. „Naše země není velká, ale její dějiny ano,“ dodává.
Památník připomíná 110 let starou událost, kterou si Arménci ze své DNA nikdy nedostanou. Změnilo se to po roce 1915, kdy Turci, konkrétně tehdy Osmanská říše a Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“), začali vyhánět Armény z východních oblastí. A vyvražďovat.
Stadion Hrazdan v Jerevanu pojme přes 50 tisíc diváků.
Během takzvané arménské genocidy údajně zemřelo až kolem 1,5 milionu Arménů. Důvod? Osmanská říše se zapojila do první světové války. Když se turecká III. armáda střetla s ruskými vojáky v bitvě u Šarikamiše a skončila poražena, dávala to za vinu právě Arménům, kteří stáli na druhé straně.
„Je strašně těžké o tom mluvit, ale musíme. Každý z nás zná někoho, kdo tehdy přišel o člena rodiny. I já,“ líčí Magar.
Turci dodnes odmítají, že by se osmanské úřady dopustily systematického vyhlazování obyvatel. Prý šlo o nepokoje při první světové válce. Argumentují tím, že za jejích dozvuků umíraly tisíce tureckých muslimů, údajně z nich při útocích Arménů.
„To jistě,“ prohodí jen krátce Magar,
Zemí, které arménskou genocidu oficiálně uznávají, není více než čtyřicet. Česko mezi ně patří od roku 2017. Arméni si období připomínají 24. dubna, kdy došlo v Istanbulu k zadržení 250 arménských intelektuálů. A pak nastalo to, co je popsáno výše. Velmi krátce a stručně. „To je na několikadenní vyprávění,“ přemítá Magar.
To, co se kdysi stalo, připomíná zmíněný posvátný Ararat. Ne nejvyhlášenější místní koňak, ale více než 5 100 metrů vysoká hora ležící poblíž turecko-arménsko-íránského trojmezí. Od památníků je za dobrého počasí krásně vidět.
Pro Arménce je národním symbolem. Najdeme ho i ve státním znaku Arménie a samozřejmě v názvu klubu, proti němuž bude stát fotbalová Sparta ve čtvrteční odvetě 3. předkola Konferenční ligy. Ararat-Armenia zní oficiální název.
Na útvaru s nepřetržitě zasněženým vrcholem prý zde během velké potopy světa přistál Noe se svou archou. Ano, nebo ne? Legenda ve starozákonní knize Genesis dává jen indicie, a tak si pravdu každý najde sám.
Pohled z kopce Tsitsernakaberd od památníku na horu Ararat, která je zahalena mlhou a je vidět zejména její bílá čepice.
„Pro nás ano. Vždyť Noemovu archu máme právě i ve státním znaku,“ podotýká Magar.
V čem tkví problém? Ararat poslední dekády, po nastíněných historických územních posunech, leží kousek za hranicemi na území Turecka. Arméni se k němu nedostanou. Pomyslná hradba mezi oběma zeměmi je pečlivě střežena. „Hranice jsou zavřené,“ potvrzuje jedna z obyvatelek.
Podle Magara by pomohlo, pokud by Turci uznali, že spáchali genocidu. „Jenže ne, to oni ne,“ praví. I on se tak na spící sopku na rozmezí arabské a euroasijské desky jen z dálky pravidelně dívá. Považuje ji však za svou.
Těžko říct, zda spor někdy skončí. Jeden ale mají Arménci zřejmě za sebou, ten kvůli Náhornímu Karabachu. V pátek v Bílém domě za přítomnosti amerického prezidenta Donalda Trumpa podepsali arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev mírovou dohodu ukončující přes 35 let svárů mezi těmito zeměmi. S Turky to však bude patrně složitější.
