Článek
Florencie (od zpravodaje Sport.cz) - „Nakonec se do toho vložila Fiorentina, která o mně měla zájem už předtím, ale já ji kvůli snu o anglické lize odmítl. Všechno se rychle vyřídilo a já mohl začít první zahraniční angažmá,“ vypráví 60letý Kubík. V rozhovoru pro Sport.cz vzpomíná na začátky v Serii A, na hvězdné spoluhráče v čele s Robertem Baggiem nebo na zápasy proti Diegu Maradonovi.
Florencie je tedy pro vás místo zaslíbené?
Dá se to tak říct. Tehdy mi klub moc pomohl. Měli jsme s Ivem Knoflíčkem, se kterým jsme zmizeli ze soustředění Slavie v Německu, sice už podepsané kontrakty s Derby County, ale ty mohly začít platit až po získání povolení od UEFA. Proces blokovala česká strana, která pochopitelně požadovala finanční vyrovnání. Angličané si mysleli, že nás budou mít zadarmo. Fiorentina dokázala vztahy s českou stranou urovnat a já se stěhoval do Toskánska.
Do tehdy nejlepší ligy světa.
Tohle byl obrovský skok. Navíc jsem skoro rok pořádně netrénoval a nehrál. Taky jsem se hned zranil. Pak jsem se ale do toho pomalinku dostával, nakonec z toho bylo finále Poháru UEFA a poměrně stabilní místo v sestavě. V Itálii jsem měl možnost hrát proti nejlepším fotbalistům světa.
Marco Van Basten, Jürgen Klinsmann a především…
... Diego Maradona. Neskutečný, co uměl. Několikrát jsem proti němu hrál, moc si toho považuju. Nešlo ho zastavit, přestože jsme ho zdvojovali, ztrojovali. A když byl trestňák před šestnáctkou, člověk se smiřoval s gólem.
Byl opravdu nejlepší?
Stoprocentně. První rok, co jsem byl ve Fiorentině, s Neapolí vyhrál ligu. Čněl nad všemi. A to už jsem ho zažil v době, kdy začínal koketovat s drogami.
Velká jména ale byla tehdy i ve Fiorentině. Například útočník Robert Baggio nebo Brazilec Carlos Dunga.
Ti dva byli fantastičtí hráči. Baggiovi se ve Fiorentině rozjížděla kariéra, byl tam se mnou do čtyřiadvaceti let, pak odešel do Juventusu. A stoupal výš a výš.
Jaký byl v kabině?
Výborný, přátelský. Potom se dal na budhismus, protože si myslel, že mu pomohl se zraněným kolenem. Byl v té době trochu zvláštní, což mu vydrželo do dneška. Ale hrálo se mi s ním skvěle. Vůbec italskou ligu jsem si užíval, včetně atmosféry na stadionech. Hrál jsem několikrát na milánském San Siru před devadesáti tisíci diváky, v Neapoli chodilo sedmdesát tisíc. Jiný svět.
Mohli jste s Fiorentinou konkurovat italské elitě?
Měli jsme sice Baggia a dirigenta Dungu, ale celkově jsme byli průměrný mančaft, který stačil na prostředek tabulky. Před AC Milán, Inter, Juventus, Neapol nebo Sampdorii se nedalo dostat. V Poháru UEFA jsme ale došli až do finále. Bohužel proti nám stál Juventus.
Fotbal je v Itálii sportem číslo jedna, hráči čelí obrovskému zájmu fanoušků. Mohl jste jít ve Florencii normálně po ulici?
To nešlo, fanoušci mě všude poznávali. Když jsem šel do města, nasadil jsem si kšiltovku a brýle. Snaha ale byla marná.
Díky vám fanoušci Fiorentiny přáli na MS 1990 Československu. Respektive v zápasech ve skupině proti USA a Rakousku, které jste s národním mužstvem odehrál na „domácím“ stadionu ve Florencii.
Že se hrály ty dva zápasy na hřišti, které jsem dobře znal, byla shoda fantastických náhod. Místní nám fandili, mám na turnaj, kde jsme došli do čtvrtfinále, nádherný vzpomínky. A vůbec i na celou štaci ve Fiorentině.
