Článek
Riga (od našeho zpravodaje) - „Riga je krásná, byli jsme tam šťastní. Přirovnal bych město k malé Praze. Spousta zeleně, parků. K moři jsme jezdili do nedaleké Jurmaly. Nemělo to chybu,“ dodává Hora.
Do Rigy přiletěl na jaře 2020, kdy na světě propukala covidová pandemie. I tak sbalil kufry a vyrazil s rodinou na svoje první zahraniční angažmá. Zakončil ho titulem. „Je poslední, který FC Riga získala. To mě docela hřeje,“ culí se opora druholigového Táborska. V Rize dovršil mistrovský hattrick, tituly má i se Slavií a Plzní.
„I přes covidové restrikce jsme měli na stadionu v Rize velký ohňostroj, měli jsme solidní party. Nicméně jsem z ní moc neměl. Bylo posledního listopadu a já se musel s rodinou do půlnoci vrátit domů, abych od prvního prosince nemusel být v Česku tři měsíce v karanténě,“ uvádí Hora.
Jakub Hora v dresu FC Riga
V Lotyšsku zažil ale i horké chvilky. V domácím zápase v kvalifikaci o Evropskou ligu šlo o život. Zkraje utkání se soupeřem ze San Marina se ze střechy tribuny uvolnil obří kus skla z reflektoru. Jen díky velké dávce štěstí se nikomu nic nestalo.
„Ještě že nemohli být na stadionu diváci, jinak by jich možná několik zemřelo,“ tvrdí Hora. „Zhruba po půl hodině se začalo hrát, ale když začaly padat další střepy, soupeř tlačil na rozhodčího, aby zápas ukončil. Což se také stalo. Nakonec UEFA rozhodla, že se utkání dohraje druhý den v deset ráno. Strašný čas,“ směje se Hora.
Už tehdy měl klub poměrně slušné tréninkové centrum. Nedávno ale dostavěl nové. „Báza je fantastická. Klub je dlouhé roky finančně výborně zajištěný díky jeho majiteli, ruskému miliardáři Sergeji Lomakinovi. „Dává do klubu spoustu peněz, podmínky už tenkrát byly vynikající. Před týdnem jsem se s ním setkal na Letné při prvním zápase. Je pořád stejně zapálený,“ povídá Hora.
„V Rize ale není pořád. Důsledkem je průvan v kádru po každé sezoně. Lidi z managementu klidně prodají patnáct hráčů. Dělají si z toho byznys. Několik mých bývalých spoluhráčů teď kope za konkurenční RFS,“ podotýká Hora. Kromě kapitána FC Černomordijse už v současném mužstvu nikoho z hráčů nezná. Občas je jen v kontaktu s asistentem trenéra a fyzioterapeutem.
Lotyšsky s nimi ale nemluví, tento jazyk považuje za nenaučitelný. „Lotyši jsou vstřícní, srdeční, ale jejich jazyk, to je masakr. Od Rigy jsem dostal lístky na první zápas v Praze, seděl jsem v sektoru s rodinami hráčů a členů realizačního týmu. Když jsem slyšel, jak se mezi sebou baví, říkal jsem si pro sebe: „tenhle jazyk mi teda vůbec nechybí,“ směje se Hora.
V klubu prý tehdy vládl pevný režim a pravidla. Jejich porušení znamenalo citelnou pokutu. „Při příchodu na stadion jsme například museli odevzdávat mobilní telefony. Nesměly být ani v kabině. Kdo zákaz porušil, dostal deset procent z platu dolů. Mělo to ale pozitivní dopad - místo koukání do mobilů jsme si povídali. Museli jsme mít na Báze i stejné ustrojení. Jo, kolikrát mi hubovali, že mám na rozcvičce žvýkačku,“ dodává s úsměvem Hora.
