Lenin, pouze vlastní měna i neupravené cesty. Vítejte v Tiraspolu

Tiraspol (od našeho zpravodaje) – „Pozor, platit se dá pouze podněsterským rublem,“ upozorňuje nás hotelová recepční, když se během úterního večera ptáme, kde je nejbližší možnost se ještě najíst. „Ne, bohužel,“ opakuje na dotaz, zda opravdu nemůžeme použít například eura. Ani v Evropě běžně používané kreditní karty prý nefungují. Stejně tak v supermarketu.

Následuje přibližně dva kilometry dlouhá procházka do jediné otevřené směnárny. Procházka po chodnících, které v drtivé většině připomínají buď rybník, nebo kluziště. S úklidem komunikací a nejbližšího okolí si zde hlavu nikdo neláme. Auta parkují až v deseti centimetrech vody, na silnici se vrací těžce, často za silného protáčení kol.

Přesně v tomto duchu také vypadala cesta z letiště v Kišiněvě. Rozdrncaná, klouzavá, málokdy byly kvůli sněhu vidět oba jízdní pruhy. Na hranice Moldavska a Podněstří nás doprovázela jedna policejní hlídka, od hranic do Tiraspolu už jiná. Na plánovanou pasovou kontrolu nakonec (zřejmě s ohledem na předem nahlášený příjezd) nedošlo. A počasí? V noci zima, vítr a déšť, přes den jasná obloha a nevyzpytatelné teploty.

Třeba ve čtvrtek má být 5 stupňů Celsia, v pátek 12, v sobotu 17 a v neděli jeden. Když Tiraspol kolem poledne ožije a sníh pomalu roztává, vydává město úplně jinou atmosféru než během nočního kulturního šoku. Jezdí zde desítky let staré trolejbusy, autobusy představují oprýskané minivany.

Ve směnárně dostanete za 50 eur přibližně 830 zdejších rublů, večeře v centru vyšla přibližně na 200 korun. A nutno dodat, že velká část restaurací i hotelů v Tiraspolu budí dojem možná až moderní metropole. Jenže pak je zde druhý pohled. Silnice lemují budovy sovětského stylu, vlají na nich ruské vlajky, v ulicích se tyčí sochy sovětských funkcionářů. Ano, hlavně Vladimira Iljiče Lenina, jako před podněsterským parlamentem či Domem Sovětů. Například parlament lze fotit pouze s připomínkou bývalého komunistického revolucionáře. Kdo se snaží obří budovu zaznamenat z těsné blízkosti, je ihned rychle napomenut.

Není teď cílem zabíhat detailně do historie, ale východní strana řeky Dněstr má za sebou komplikovanou historii. Podněstří je pod nadvládou proruských separatistů. Žijí zde Rusové, Ukrajinci a Moldavané, z velké části s rumunskými kořeny. Angličtina rozhodně není na každém rohu, člověk na ni narazí výjimečně. Stejně tak při komunikaci s místními obyvateli. Je složité popsat, kam přesně se celá republika řadí.

V celém Podněstří žije podle dostupných zdrojů necelých 400 tisíc obyvatel. Z Tiraspolu to je slabých 20 kilometrů k hranicím s Ukrajinou, lehce přes 100 kilometrů do přístavního města Oděsy. Existenci republiky neuznává žádný z členských států OSN, suverenitu uznaly jen Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach (Republika Arcach). Tedy „státy“ ležící na podobné mezinárodní křižovatce.

Území oficiálně patří pod Moldavsko, ale platí v něm jiná pravidla. Jiná měna, jiné zákony. Oficiálním jazykem Moldavska je moldavština psaná latinkou, v Podněsterské moldavské republice jde o moldavštinu psanou cyrilicí, ruštinu a ukrajinštinu. Část obyvatel se chce připojit k Rusku, část k Moldavsku, část chce zůstat v nezávislosti. Ale svět, včetně Ruska, aktuálně neuznává zdejší instituce, volby ani hranice.

Historie Podněstří je dlouhá, komplikovaná. Včetně válek, odtržení v obavách ze sjednocení Moldavska s etnicky a jazykově spřízněným Rumunskem začátkem 90. let, bojů mezi separatisty a vládními vojsky se zapojením ruské armády. Bude někdy Podněstří opravdu samostatné? Těžko říct, protože průmyslově jde stále o nejrozvinutější oblast dnešního Moldavska.