Článek
Milán (od našeho zpravodaje) - Na hotelu v Miláně, kde nocuje slávistická výprava, byl v pondělí šrumec. Desítky lidí neustále někam pobíhaly, zapisovaly se, horlivě hovořily. O necelé dva kilometry dál bude ale na ikonickém San Siru v úterý večer mnohonásobně větší ruch. Chaloupek je na druhý díl hlavní fáze milionářské soutěže proti Interu připraven. „Když si vše sedne, věřím, že můžeme sahat po bodech,“ míní stoper, který je fanouškem hokejového Litvínova.
Čeká vás životní zápas?
Určitě. Naskočil jsem v Bilbau a ve Frankfurtu v Evropské lize, ovšem pokud budu hrát tady na San Siru v Lize mistrů proti Interu, tak to pro mě bude největší zápas kariéry. Bude určitě složitý, ale bude to o nás a o tom, jak k utkání přistoupíme a jak budeme zvládat duely jeden na jednoho. Uvidíme na hřišti.
Máte už v hlavě, jak budete bránit Lautara Martíneze?
(lehký úsměv) Je to světový útočník. To samé Marcus Thuram. Pro spoustu z nás to bude měřítko, jak jsme na tom v porovnání se světovou špičkou. Snad je ubráníme. Půjdeme do zápasu jako do každého jiného. Musíme odevzdat na hřišti maximum a bojovat jeden za druhého. Když si vše sedne, věřím, že můžeme sahat po bodech.
Ve skupině máte i Arsenal, kterému fandíte. Tušíte, co se ve vás bude odehrávat, až přijede do Edenu?
Když se losovalo, moje největší přání bylo jet na Emirates (domácí stadion Arsenalu). Ale jsem rád, že jsme je vůbec dostali. Ten zápas je daleko, nevím, jestli nastoupím. Ale modlím se za to. Každopádně je to neuvěřitelné. Každý víkend sleduji Arsenal v televizi a za pár týdnů budu mít šanci si vedle jeho hráčů stoupnout na hřiště. To by byl asi největší splněný sen.
Jak jste se stal fanouškem Arsenalu?
Je to tak dávno, že si to ani nepamatuji. Vím, že když jsem si jako malý zakládal profil na Facebooku, hned jsem si tam dával znak Arsenalu. Vztah k němu mám odmalička. Líbí se mi, jakým hraje Arsenal stylem. Měl jsem rád všechny hráče i trenéry. Náklonost k němu mám prostě v sobě.
Šance, že si proti němu zahrajete, je ve vaší momentální situaci určitě solidní. Trenér Jindřich Trpišovský vás po posledním ligovém zápase s Duklou chválil. Ocenil váš přístup i charakter. Zaznamenal jste to?
Ano. Strašně mě to těší. Jsem rád, že plním to, co po mně trenéři chtějí. Vždycky chci pomoct týmu, odvést co nejlépe svou práci a ideálně přidat i nějakou nadstavbu, což se mi třeba s Duklou dařilo. Doufám, že to nebyl jen jeden zápas, ale že to bude pokračovat.
Musel jste si hodně zvykat na Trpišovského nároky a slávistický styl hry?
Myslím, že to bylo vidět. Za první půlrok jsem odehrál několik desítek minut. Bylo to složité, především na hlavu. Od přípravek jsem hrál pravidelně. V Teplicích jsem věděl, že budu hrát, i když jsem třeba jen dvakrát trénoval. Najednou jsem přišel do týmu, kde jsem věděl, že hrát nebudu. Byla to moje první zkušenost.
Jak jste se s tím pral?
Občas jsem se hodně trápil a přemýšlel, jestli hostování nebude lepší varianta. Ale většina lidí okolo mě mi věřila a říkala, ať jedu dál jako celou kariéru. Nechával jsem na trénincích sto procent a teď přišla odměna za to, že jsem vydržel.
Dokázal jste vypnout a neutápět se v tom, že nehrajete?
Samozřejmě i doma jsem měl okamžiky, kdy jsem byl nervní a nepříjemný kvůli tomu, že jsem nehrál. Hodně mi pomohla přítelkyně. Nebo jsem si zajel do Teplic a vypustil jsem Prahu a Slavii z hlavy. Musím říct, že asi až s postupem času jsem na sebe pyšný, jak jsem to zvládl a ustál. V některých chvílích jsem byl fakt hodně utrápený. Zvládl jsem to díky blízkým lidem kolem mě a ve Slavii. Všichni mě podporovali.
Co kromě nich vás drželo nad vodou?
Těžko se mi na to vzpomíná, protože jsem rád, že jsem tohle období zvládnul a přešel. Ale asi moje láska k fotbalu. Byl jsem každý den na hřišti s nejlepšími hráči, kteří u nás v republice jsou. Parta byla fantastická a nechtěl jsem ji opouštět. Když jste ve Slavii a nehrajete, stejně jsou na vás pořád ty nejvyšší nároky. Trénujete se špičkou, což je někdy víc, než když hrajete třeba ve spodku tabulky. Čímž se v žádném případě nechci nikoho dotknout. Ale věřil jsem, že tréninky s nejlepšími, boj o titul a tlak v každém zápase na vítězství mě posunou.
Jak reálné po konci minulého podzimu bylo, že vrátíte na jaro hostovat do Teplic?
Bylo to padesát na padesát. Nejvíc pak rozhodli trenéři Trpišovský s Houšteckým. Oba řekli, že nechtějí, abych odcházel. Chtěli mě mít v týmu. To rozhodlo, že i já jsem řekl, že zůstávám a nikam nechci.
Obránce Slavie Štěpán Chaloupek na tréninku na San Siru před zápasem Ligy mistrů proti Interu Milán.
Trenéři ve Slavii si na komunikaci s hráči hodně zakládají. Pocítil jste to?
Hlavně od Houšti (asistent Zdeněk Houštecký), který je s námi víc kámoš. Tykáme mu, chodí s námi do baga, soutěží s námi. Ten mi hodně pomohl. Ale to platí i pro ostatní, fyzioterapeuty, analytiky a další. Rozhovor s každým mě obohatil. Každý mi říkal, ať vydržím, že na to mám a že můj čas přijde. Měli pravdu.
Do sestavy vám pomohla i zranění Igoha Ogbua nebo Tomáše Holeše. Říkáte si, že si místo v sestavě udržíte i ve chvíli, kdy budou všichni zdraví?
Strašně mě mrzí, že ti kluci jsou zranění, ale takový je fotbal. V Teplicích to bylo stejné. Kdyby se tam někteří hráči nezranili nebo neměli červené karty, nedostal bych se v osmnácti do ligy a čekal bych třeba další rok. Takhle fotbal funguje, jeden vypadne, další nastoupí. Teď je moje šance a můžu ukázat, jestli mám kvalitu na to, abych s nimi soupeřil o místo v sestavě, i když budou zdraví.
Štěpán Chaloupek (vlevo) se raduje z gólu proti Mladé Boleslavi.
Učíte se i od nich?
Od koho jiného bych se měl učit než od kluků, jako je Holi (Tomáš Holeš) nebo Béřa (Jan Bořil). Mám vedle sebe nejlepší spoluhráče, od kterých mohu okoukávat nejvíc. Je radost je sledovat. Jsem rád, že tu příležitost mám.
V životě jste musel překonávat i jiné překážky. Jste od přírody bojovník?
Nerad věci vzdávám, nesnáším to. I kdybych měl mlátit hlavou do zdi, dokud ji neprorazím, tak to budu dělat. Neumím se na něco vykašlat. Jo, jsem bojovník.
Narážel jsem na vaši vrozenou vadu, rozštěp horního patra. Bojujete s tím?
Už se s tím neperu. Bylo období, kdy jsem s tím hodně zápasil. Ale je to moje součást, patří to ke mně. Zocelilo mě to. Kdybych ten problém neměl, byl bych jiný, než jsem teď.
Omezuje vás to?
Dýchám jednou nosní dírkou. Když si ji zacpu, tou druhou se nenadechnu. Ale to je můj jediný limit. Jinak je vše v pohodě.
Studujete ještě?
Už ne. Zkusil jsem první ročník vyšší odborné školy, ale už jsem přestal. Škola mi šla, ale nebavila mě. Neměl jsem takový chtíč. Maturitu mám, vysoká se dá studovat i po kariéře. Třeba se k tomu v pětatřiceti vrátím, to nevylučuji. Ale teď je pro mě prioritou fotbal.
Jste také velký fanouškem hokejového Litvínova. Zajedete se tam někdy podívat na zápas?
Nedávno jsem byl na domácím utkání s Vítkovicemi, brzy se chystám na zápas na Spartě v O2 areně. Když to jde, tak se snažím jít. Klukům držím palce, doufám, že půjdou nahoru.
Probíráte hokej v kabině?
Hodně. NHL i extraligu. Kromě fotbalu je to jedno z nejprobíranějších témat, ale je to normální. Máme rádi sport, hodně kluků někomu fandí.
