Článek
New Jersey (od našeho zpravodaje) - Na rozhovor přichází Sojka po parťákovi Pavlu Šulcovi, dnes jedné z hlavních hvězd národního týmu. Znají se, v Plzni spolu dokonce bydleli na pokoji.
„Není to pro mě někdo, před kým bych se měl stydět. Všechno v pohodě,“ usmívá se 23letý rodák z Klatov.
Pavel Šulc se z různých hostovaček nakonec vypracoval v oporu Plzně a pak Lyonu. Je inspirací?
Jednoznačně, i když on je trochu odlišná povaha než já. Oba však máme zkušenosti s trenérem Davidem Horejšem. Jeho dal na wingbeka před lety v Jablonci, mě teď na podzim v Hradci. Nějaká podoba tam asi je. A kdyby má kariéra dopadla jako jeho, byl bych spokojený. (úsměv)
Rozkvět máte v posledních měsících solidní.
Uplynulý půlrok byl strašně rychlý. Minulé léto jsem přestoupil do Hradce a věci se sešly tak, že v zimě zničehonic přišel návrat do Plzně. Povedlo se to a teď sedím tady s vámi jako člen reprezentace. Upřímně, nemohu tomu skoro ani uvěřit. V zimě jsem si nebyl vůbec jistý, jak to dopadne.
Můžete to rozvést?
Do Plzně jsem chtěl, protože jde o můj mateřský klub. Mám k němu vztah, byl jsem v něm od jedenácti let, proto jsem věděl, že neodmítnu, i když otazníky zpočátku byly. Řešil jsem a hodně zvažoval, jestli je to v mé kariéře správný krok. A teď jsem samozřejmě rád. Vypracoval jsem se do základní sestavy a vypadá to, že mi trenér Martin Hyský věří.
Mohl jste vůbec říct ne, když Viktoria měla zpětný odkup?
Bylo to na mně, měl jsem rozhodující slovo. Kdybych řekl ne, zůstanu v Hradci.
Současný trenér národního týmu Miroslav Koubek vedl Plzeň právě minulé léto, kdy jste odcházel na východ Čech. Sám byl prý ale proti.
Když jsem přestupoval, tohle jsem netušil a informace se ke mně dostala až později. Na druhou stranu já věděl, že potřebuji hrát. I kdybych nebyl součástí přestupu za Karla Spáčila, chtěl bych v tu dobu řešit jiné hostování.
Hradec vám sednul, bylo těžké se s ním po půlroce rozloučit?
Musím říct, že se v kabině sešla fakt skvělá parta, s přítelkyní se nám z města nechtělo. Takže ano, bylo to těžké. V Plzni je to zase jiné, v týmu je daleko více cizinců, zatímco v Hradci byli hlavně Češi a Slováci. Ale jasně, fotbalově jsem udělal správný krok.
Fandil jste pak Votrokům, aby udělali evropské poháry?
Rozhodně. Ale když jsem viděl, že jsou v tabulce najednou tři body za námi, říkal jsem si: „Nevím, nevím.“ (smích) Ale jsem za ně rád. Urvali čtvrté místo, což je historický výsledek. Zaslouží si ho.
A jak plynula jarní část sezony a vy v Plzni nastupoval… Kdy přišel první signál, že byste mohl být v nominaci na mistrovství světa?
Asi týden před jejím zveřejněním. Byl jsem překvapený, už jsem si chtěl zamluvit dovolenou, ale pak jsem dostal zprávu, že možná pojedu na kemp. Byl jsem strašně rád. Když už jsem cestoval na sraz, byl jsem nervózní. Jen dostat se lanovkou v Praze na hotel… Naštěstí jsem potkal právě Pavla Šulce, který mě na místo odvezl. Vůbec jsem nevěděl, jaké to tady bude, ale vše je v pohodě. Držíme spolu hlavně s Denisem Višinským, jak jsme oba z Plzně a v reprezentaci čerstvě, byť pro něj už jde o druhý sraz. Zapadnout bylo opravdu jednoduché, pomohl mi i kapitán Láďa Krejčí. Přijali mě všichni kluci, parta je úžasná.
Alexandr Sojka (2) před duelem s Kosovem.
Samotný sraz však nebyl zárukou letenky do USA. Po přípravě s Kosovem trenéři vyřazovali tři jména.
A dávali si dost na čas. Nevěděli jsme, jestli se převléct do obleků, nebo ne. Poletíme? Nepoletíme? Pak přišli, řekli jména těch, kdo nejedou, což byla smutná zpráva. Nedovedu si představit, co kluci prožívali. Mistrovství světa je sen každého z nás, ani trenérům jsem rozhodnutí nezáviděl. A těch, kteří se nedostali, mi bylo dost líto. Sám jsem ani nechtěl moc dávat najevo radost. Kluci byli zklamaní a nechtěl jsem se tam před nimi smát.
Cítil jste, že jste na hraně nominace?
Věděl jsem to a šel s tím do utkání s Kosovem. Pro mě byl sen si za národní tým vůbec zahrát. Byl bych smutný, kdyby mistrovství nevyšlo, ale alespoň ten jeden zápas bych si splnil. Jak jsme čekali, určitě jsem si nebyl jistý. Říkal jsem si jen, že bych rád jel, ale čekalo se na trenéry.
Pomohla vám vaše univerzálnost?
Je to pro mě výhoda, což mi trenér Koubek říkal hned na začátku. I v klubu to vnímám jako plus. Samozřejmě jsem radši, když se usadím na jednom postu, hraju tam déle a zvyknu si na něj. Nejlépe jsem se cítil vpravo a seskakoval do středu. Měl jsem volnější pozici. Ale změny mi nedělají problém.
Je tohle vše něco, o čem malý Alex Sojka v Klatovech snil?
Nejsem žádný extra sebevědomý hráč, takže jsem si ani nepředstavoval, že bych se fotbalem někdy živil. Na nejvyšší stupínky jsem vůbec nemyslel. Hlavně jsem chtěl hrát. Fotbal mě bavil a chtěl jsem si ho užívat. Musel jsem mít i štěstí.
Kde se to zlomilo?
Byl jsem v Táborsku, vracel se do Plzně a vypadalo to, že půjdu zase pryč. Ale pak se mi povedlo pár zápasů, trenér Koubek si mě nechal a najednou jsem byl v kádru Viktorky. A zanedlouho i v evropských pohárech. Můj cíl najednou byl dostat se co nejvýš, asi by mě nebavilo hrát jen druhou ligu. Chtěl jsem velké zápasy, třeba právě mistrovství světa.
Alexandr Sojka v duelu s Kosovem.
Takže pracujete na tom, abyste byl sebevědomější?
Poslední půlrok se o to snažím, mám mentálního kouče. Ale nejvíce mi pomohlo, že hraju, že mi trenér věří. To dělá fakt hodně. Navíc i mamka mě tlačí do toho, ať s hlavou pracuju. Táta hrál fotbal, takže ví, co to obnáší.
A teď z toho třeba bude start na velkém mundialu.
Jsem rád, že jsem tady. O takovém turnaji se mi ani nesnilo. A kdybych se dostal na hřiště, byl bych šťastný. Doufám, že mi trenéři dají alespoň minutu.
