Španělé kvůli nim hrozili bojkotem. Trpaslík už nespoléhá jen na amatéry

„Netřeba se příliš zaobírat naší historií, protože je dlouhá a sahá až k počátkům samotného fotbalu. Gibraltarská asociace byla založena v roce 1895 a patří mezi nejstarší na světě. Ironií pak je, že je také jedním z nejmladších členů UEFA a FIFA,“ vypichuje Ignacio.

Právě vstup do obou organizací nebyl pro oblast, kterou začátkem 18. století obsadili Britové, ale Španělé si ji stále nárokují, vůbec jednoduchý.

První žádost Gibraltaru o členství v UEFA se datuje na rok 1999. Byla ale zamítnuta. „Kvůli politickým překážkám ze strany Španělska,“ připomíná Ignacio. Jedna z nejsilnějších fotbalových asociací Evropy se obávala, že se vytvoří precedent, který by mohl inspirovat k podobným krokům Baskicko nebo Katalánsko. V roce 20007 se vše opakovalo, tehdy Španělé hrozili bojkotem a stažením všechny svých týmů ze soutěží UEFA.

Gibraltar se stal členem evropské rodiny až v roce 2013. „Španělé to blokovali, ale došlo na rozhodnutí Mezinárodní sportovní arbitráže (CAS). UEFA se následně zavázala k přijetí nového člena,“ popisuje Ignacio. Tehdejší prezident Michel Platini zavedl diplomatické pravidlo, že fotbalisté Gibraltaru a Španělska na sebe nemohou narazit v kvalifikaci na Euro 2016. Opatření platí doposud.

Právě v roce 2016 se stal Gibraltar i členem FIFA. (Nejen) fotbalové napětí mezi britským zámořským teritoriem na jihu Pyrenejského poloostrova a Španělskem rozhodně neskončilo. Jen vzpomeňme na madridské oslavy triumfu na Euru 2024 a popěvky „Gibraltar je španělský“, za které dostali jednozápasový trest Álvaro Morata a Rodri. UEFA to označila za „extrémně provokativní a urážlivý charakter oslav a chování, které nemá ve fotbale místo“.

Teď už ale zpět čistě k fotbalu. Dění kolem něj přibližuje několikrát zmíněný Stephen Ignacio. „Jde o mé soukromé názory, a ne postoje redakce, v níž pracuji,“ přeje si zdůraznit.

Zkusím to. Počátky byly samozřejmě amatérské. Před vstupem do UEFA a FIFA hrál Gibraltar s týmy jako Real Madrid, Sevilla nebo Betis, v 80. a 90. letech hostil různé kluby z Anglie i celé Evropy. Vždy před sezonou či v její polovině. Ve skutečnosti šlo o přáteláky a jakýkoli úspěch by měl být vnímán v tomto kontextu. Fotbal měl v naší komunitě vždy silné zastoupení. Před členstvím v UEFA existovaly čtyři ligové divize a silné základy mládežnického fotbalu, i když s ohledem na amatérský status dostával minimum finančních prostředků.

Přišel profesionální fotbal, byť například omezený počet hřišť paradoxně vedl, oproti 80. letům, ke zmenšení soutěží i počtu mládežnických týmů. Úroveň fotbalu se však nepochybně zlepšila, i když si to veřejnost nemusí uvědomovat. Mnozí považují fotbal starých časů za „zlatou éru“ a nostalgicky ho srovnávají s tím dnešním a jinými asociacemi. Faktem zůstává, že postavení mimo UEFA a FIFA po celá desetiletí znamenalo, že dlouho chyběly základy pro příkladný rozvoj hráčů, klubů i reprezentace.

Ano. A zbytek Evropy se může ohlížet za čtyřmi nebo pěti desetiletími strukturovaného pokroku. To, že se Gibraltar vůbec vyhrál nějaké zápasy, nebo že postoupil z Ligy národů D do úrovně C, by mělo být považováno za mimořádný počin.

Vezměte to tak, že jako veřejnost přijímáme porážky a obtíže jako součást běžného života. S ohledem na naši historii to neplatí jen o sportu. Naše komunita v sobě ukrývá také hodně soutěživosti, očekávání od sebe samých, odolnosti a ambic. Mentalita se pak odráží i hřišti. Máme vize, čeho můžeme dosáhnout. Realita je však taková, že jsme ve vývoji stále daleko pozadu a potřebujeme trpělivost, abychom ztrátu dohnali na ostatní země, nebo ji minimálně snížili.

Jsem v určitém přechodném období. Změny ve vedení fotbalu i národního týmu přinesly nové nápady a změnu v přístupu k zápasům. Většina hráčů je dnes poloprofesionálních nebo profesionálních, pouze jeden nebo dva mají stálou práci mimo fotbal. Mnoho kluků, kteří zažili přechod z amatérské éry do profesionální, již ukončilo kariéru, nebo není povoláváno. Ve srovnání s tím, kde jsme byli na startu naší cesty UEFA, došlo k velkému pokroku. Soupeři, zejména v roli hostů, již Gibraltar nepovažují za snadného soupeře, proti němuž zapíšou jasnou výhru.

Musí tvrdě bojovat o vítězství. Ano, stále se nevyhneme těžkým porážkám, ale také budeme vyhrávat a frustrovat soupeře. Pro některé země, jako je Francie, Nizozemsko, Irsko nebo Gruzie, může být vítězství 3:0 nyní tím nejlepším, čeho proti nám mohou dosáhnout.

Tam se ukázalo, že pokud jen trochu nepřejí okolnosti, může z toho být podobný neúspěch. Věci jako zranění, úzký kádr, nebo momentální ztráta koncentrace mohou mít devastující následky. Ale pak věříte, že další zápas přinese velký triumf. Je to jen otázka trpělivosti. Týmy, které proti Gibraltaru nastupují, ho respektují, a berou nás jako rovnocenného soupeře. Chci opravdu připomenout, že od našeho vstupu do UEFA uplynulo sice jen dvanáct let, ale fotbal má zde tradici již od 19. století.

Neřeknu vám tip na výsledek. Očekávám, že náš tým vběhne na hřiště a ukáže, že poslední nezdary byly jen výjimkou v tomto přechodném období. Jako národ jsme dostatečně pokorní, abychom uznali své limity, ale jako fotbalově jsme stále daleko od dosažení svého potenciálu. Můžeme jít mnohem dál. A jednou se to stane. Možná hned v pondělí, nebo to může trvat další desetiletí. I když o tom osobně dost pochybuji.