Článek
Dokonce sám první muž světového fotbalu Joseph Blatter ze Švýcar s gratulací přispěchal a na jevišti pražského Stavovského divadla se při oslavách Masopustových osmdesátin připomněl. Neskutečnou výřečností, pantomimou, prostě show, jakou dovede jen on udělat a tudíž fotbalový svět ovládat.
Svatý Josef, smál se Joseph Blatter
Svým jménem Josef se ale připomněl také, to se ví, protože Josefů defilovala při pondělní slávě spousta. Aby ne, když svému spoluhráči Masopustovi přišli blahopřát hráči, kteří se spolu s ním probojovali před devětatřiceti lety na světovém šampionátu v Chile až do finále a tam získali stříbro. Jozef Adamec, Jelínek, Kadraba, Štibrányi…
Bývalý fotbalista Eusébio (vlevo) a šéf FIFA Sepp Blatter na vyhlášení ankety Fotbalista rokufoto: Právo/Milan Malíček
„Svaté jméno Josef,“ laškoval dobře naložený prezident FIFA Joseph Blatter. Pro československý fotbal skutečně svaté bylo, i když mu po duelu s Brazilci přineslo jen stříbrné medaile.
Stříbrné byly vlastně zlaté
„Ale omyl, my získali zlaté. Tehdy se při recepci v Santiagu nelišily medaile použitým kovem, ale velikostí. Chilané dostali malé zlaté, my větší a Brazilci úplně největší,“ opravoval vžitý omyl kanonýr Josef Kadraba. „Tedy dostali je jen hráči, kteří ve finále nastoupili a trenér s nimi. Proto Honza Lálů obrečel, že pro zranění nemohl nastoupit a Vytlačil mu musel dát tu svou placku, aby ho utišil,“ dobíral si Vídeňák Kadraba vedle stojícího muže se stříbrnou hřívou na hlavě Lálu, který byl stejně jako jeho všichni spoluhráči z Chile uváděn do Síně slávy českého fotbalu. Jako pátí v řadě po Masopustovi, Kvašňákovi, Panenkovi a Františku Veselém.
Eusébio: Masopust byl lepším fotbalistou
Samo sebou že se při takovém jubileu moc a moc vzpomínalo. Portugalec Eusébio třeba na pohárové zápasy Benfiky s Duklou v třiašedesátém, v nichž měl nakonec navrch jeho tým. „A to něco znamenalo, protože Dukla měla výborné mužstvo a v něm skvělého Masopusta. Lepšího fotbalistu než jsem byl já, protože hrál na mnohem obtížnějším místě. Já jen střílel góly,“ skládala Černá perla z Mozambiku, jak se Eusébiovi v letech jeho největší slávy říkávalo, i po letech československé legendě poklonu a dokonce si vybavovala, že strahovská odveta se tehdy hrála v hrozné zimě a za hustého sněžení.
Bývalý fotbalista Eusébio na vyhlášení ankety Fotbalista rokufoto: Právo/Milan Malíček
Poklona i pro Černou perlu
Masopust před ní přebral Zlatý míč, po zápase ho zabalil do ručníku a tramvají odjel domů do Dejvic. „Tak to tehdy prostě chodilo, byli jsme sice profesionálové, ale hráli jsme hlavně pro lásku ke klubovému dresu. Já, stejně jako můj velký přítel Masopust. A když se mně naskytla možnost odejít do milánského Interu a přijít si na dobré peníze, Italové zavřeli hranice a cizince do své země nepouštěli. A nic nepomohlo, že jsme byli s Interem na všem domluveni, má žena dokonce vybrala v Miláně byt a já měl podepsaný kontrakt za tři milióny dolarů,“ nostalgicky zatesknil Eusébio.
Masopust na oplátku složil samozřejmě hold Eusébiovi. „Za finále Poháru mistrů mezi Benfikou a Realem ve dvaašedesátém, v němž Portugalci prohrávali v Holandsku už 1:3, aby nakonec Eusébio rozjel gólovou mašinérii a jeho tým 5:3 vyhrál. Byl to nejkrásnější zápas, jaký jsem v životě viděl.“
Poklon si během pondělního večera užili ale oba. Klanění od Gotta, Brzobohatého i třeba polibků od Bílé zrovna tak. Ty projevy obdivu si ale zasloužili, protože oba psali fotbalové dějiny. Eusébio da Silva Ferreira v Portugalsku a na světovém šampionátu v Anglii, Josef Masopust v Československu a čtyři roky před svým velkým přítelem na mistrovství světa v Chile.
