Článek
Takže ze všeho nejdřív asi reminiscence na trenéry, kteří vás dovedli do Síně slávy a vaší hvězdě, které se teď blyští vedle hvězdy Bicana, Masopusta, Kvašnáka a spol.
Určitě musím začít Josefem Venigerem v béčku pražské Sparty, pokračovat Willy Reyndersem v belgickém Lokerenu, což byl v mé kariéře asi trenér ze všech nejdůležitější. Právě pod jeho vedením jsem udělal největší výkonnostní skok a šel nahoru. A samozřejmě musím přidat Matthiase Sammera a Berta van Marwijka v Dortmundu, pod kterými se mi hrálo moc dobře a kterých jsem si hodně vážil, a navrch jmenovat reprezentačního kouče Karla Brücknera.
Karel Brückner, Jan Koller a Vladimír Šmicer během exhibičního utkání v rámci oslavy 100 let Sigmy Olomouc mezi týmy legend Sigmy Olomouc a české reprezentace.
Zmínil jste se o Reyndersovi v Lokerenu, který vlastně přišel na to, jak geniálním tahem je postavit vedle sebe do útoku obra Kollera a malého, sto sedmdesát čtyři centimetrů měřícího Kanaďana Radzinského.
S takovým typem hráče, jako byl Tomasz, se mi hrálo vždycky dobře, a i pro soupeře bylo těžší si s námi poradit. Ono to ale pak pokračovalo i v Dortmundu, protože i Brazilci Amoroso a Ewerthon byli vzrůstem malí, ostatně ani Milan Baroš nepatří k těm největším.
I do české reprezentace jste vlastně přišel díky Reyndersovi...
A také Romanu Vonáškovi. Hráli jsme spolu v Lokerenu, on měl už pár reprezentačních startů za sebou a zmínil se o mně před trenérem Chovancem, s nímž se znal. Trenér se přijel do Lokerenu podívat, nominoval nejen Romana, ale i mě na přípravný zápas proti Belgičanům v Bruselu a já tam dal hned gól.
A také nastartoval reprezentační kariéru trvající devět let, během níž jste k oné premiérové trefě ze stadionu krále Baudouina přidal čtyřiapadesát dalších. Na který vzpomínáte nejvíc?
Samozřejmě hned na úplně první, ale na některé další také. Třeba v kvalifikačním zápase proti Skotsku na Letné, kdy šlo o postup na EURO 2000. Nastoupili jsme s Pavlem Kukou v samém závěru, on vyrovnával na 2:2 a já dal tři minuty před koncem vítěznou třetí branku. Ale mohl bych přidat i góly z evropského šampionátu proti Holanďanům nebo Dánům či třeba trefu na mistrovství světa v Německu do sítě Američanů.
A co třeba ty čtyři, které jste dal v Teplicích Makedonii, když šlo za trenéra Brücknera o účast právě na zmiňovaném šampionátu v Německu?
Jo, to se hrál s reprezentací hodně ofenzivní fotbal. Pamatuji, že jsme prohrávali a já pak dával během jedenácti minut čtyři góly po sobě, takže jsme nakonec vyhráli 6:1.
Legendární fotbalový útočník Jan Koller byl uveden do Síně slávy.
S pětapadesáti góly v reprezentačním dresu vám patří střelecký primát, který se zdá stejně nepřekonatelný, jako se zdálo celá dlouhá desetiletí nepřekonatelných 35 branek legendárního Antonína Puče. Vy jste ho trumfnul a překonal až po téměř sedmdesáti letech, jak dlouho bude trvat vašim nástupcům, než překonají Jana Kollera?
Netuším, jak dlouho bude trvat, než někdo překoná zase mě. Nejdřív jsem myslel, že to bude Milan Baroš, ale tomu to bohužel nevyšlo. Pak jsem myslel na Vencu Kadlece, jenže ten už bohužel musel s kariérou ze zdravotních důvodů skončit. Ze současné generace by to snad mohl být Patrik Schick, který dorůstá do hráče evropského formátu a prosazuje se v jedné z netěžších lig světa. Musí se ale sejít spousta okolností, aby se mu to povedlo. Jednak forma, kterou si musí udržet, a také zranění, jež se mu budou vyhýbat. Ale hlavně tak výborný tým, v jakém jsem hrál já. I se spoluhráči, kteří mu budou na góly nahrávat.
