Článek
„Neviděl jsem nic, co by mě překvapilo. Český projev je na mezinárodní scéně už delší dobu takový. Mistrovství světa na to jen navázalo,“ poví přemýšlivý padesátník na úvod velkého rozhovoru pro Sport.cz.
Vysvětluje, proč potíž zdaleka netkví jen v individuálním umu Čechů nebo trenérovi, který zrovna vede národní tým. Vorlický prvoplánově nekritizuje hnutí. Záleží mu na něm, nabízí i konstruktivnější pohled. Reaguje na výroky známých fotbalových osobností a zasazuje je do kontextu.
Třeba Karel Poborský jako televizní expert po vyřazení ve skupině pronesl, že Česku ujíždí vlak a vidět už nejsou ani koncová světla.
Souzníte s jeho názorem?
Karla si nesmírně vážím jako skvělého hráče i jako člověka, ale z určitého pohledu s ním i mnoha dalšími experty nesouhlasím. Měl jsem s Karlem možnost spolupracovat už ve fotbalové asociaci, kde se stal tváří regionálních akademií. Už v roce 2016 byly připraveny strategické kroky ke změně, ale tehdy neudělal maximum pro to, aby se prosadily. Nikdo se do nich nepustil.
Proč?
Může za to politika českého fotbalu, způsob voleb, řízení asociace. V Česku se stále upřednostňuje politikaření před samotným sportem. Za současný stav může dění na svazu za posledních třicet let. Nedokážu ovšem mluvit o tom, jak je to teď.
Jiří Vorlický v současnosti vede třetiligovou rezervu Slovácka.
Svazový předseda Trunda po příletu z Ameriky mluvil o rozvoji, kontrole mládežnických soutěží, infrastruktuře a ohodnocení trenérů. To nezní slibně?
Podobné věty slýchám už velice dlouho. V hnutí už se nabízely restrukturalizace, ale nikdy se nic nezměnilo. Vím, že (současný sportovní ředitel FAČR) Aleš Křeček podniká nějaké kroky, aby se například soutěže změnily. Pokud se nějak upraví mládežnické soutěže, bude se čekat 15 let, než budou vidět výsledky v mužském fotbale. Změna může nastat ve chvíli, kdy bude fungovat v asociaci a klubech týmová dynamika a spolupráce. Ohromně dlouho se také bavíme o vzdělávání lidí ve fotbalovém prostředí. A teď nemyslím jen trenéry.
Koho tedy?
Potřebujeme dostávat do rodičů dětí nebo do fanoušků informace, co znamená výkonnostní a vrcholový fotbal. V každé hospodě nebo restauraci se lidé baví o fotbale, což je fajn, ale už tam je potřeba přemýšlet jinak. Masa vytváří tlak na lidi, kteří fotbal řídí. Chybí propojení mezi fanoušky, médii a vedením asociace. Chybí nám reprezentační identita. Nejdeme za společnou cestu, protože nevíme, jaká je. Proto budeme neustále narážet a měnit trenéry. Nevidíme cestu ven, dokud si nevysvětlíme herní identitu České republiky.
Co by herní identita měla obsahovat?
Můžu začít odpověď menší oklikou, aby vše pochopila i širší veřejnost? Všichni víme, jakou herní identitu má například Slavia. Je jasná, čitelná. Každý ví, jak hraje, a vůbec teď není důležité, kolika lidem se styl líbí. Slavia někam jasně herně směřuje. A teď si řekněme, jakou identitu má mít náš nároďák? Měli bychom vycházet z toho, jak se vyvíjí světový fotbal. Dnes si nelze myslet, že se máme blížit nakopávanému způsobu hry. Musíme reflektovat dobu a každých pár let bychom měli být schopní reagovat na změnu principů. Identita musí být lehce inovovatelná. Až teď se můžu dostat k tomu, co zdobí český národ.
Nepřerušuju, pokračujte.
Zdobí nás mimořádná inteligence hráčů, týmovost nebo spolupráce. Máme velmi šikovné fotbalisty v Česku. Do reprezentací jsme nevybírali hráče podle národní herní identity, ale podle aktuální formy. Pokud bude herní identita, nemusí se řešit, zda má formu Schick nebo Šulc. S národní herní identitou je prostě nahradí jiní hráči. Další problém je, že reprezentanty připravujeme ve velmi omezených podmínkách.
Jak by ještě měli Češi v hospodách o fotbale přemýšlet?
Uvedu další příklad. Stačí sledovat český fotbal a číst si rozhovory významných osobností. Jednou z nich je Tomáš Rosický. Jako sportovní ředitel Sparty dělá strategické kroky, má zajímavé vidění a řízení fotbalu. Chci na něj ukázat, jak on vidí fotbal. Lidi by měli vnímat postavy, za kterými je vidět nějaká práce.
Vidíte, přitom Rosický bývá jako hybatel Sparty průběžně kritizovaný.
Pokud někdo ignoruje penzum vynaloženého úsilí, kam se Sparta posouvá, musí být slepý nebo hluchý. Výsledky se po velkých změnách nedostaví po pěti letech.
Nezdá se, že by Rosický opustil Letnou. Je vůbec někdo, kdo by podle vás české prostředí dokázal spojit a nastartovat?
Věřím, že by se v našem prostředí osobnosti našly. Vrátím se k předchozím myšlenkám. Potřebujeme vůdce a vzdělané sjednotitele. Musí to být inteligentní, schopní a charakterově nezkažení lidé. Buď je máme, ale neoslovíme je, nechceme je, nebo je hledáme. A můžu položit ještě jednu řečnickou otázku?
Ano.
Jaká jsou vlastně kritéria odborníků, kteří by podle svazu měli mládežnický i celý český fotbal posouvat? Podle mého názoru v něm nebo i v amatérském fotbale máme spoustu skvělých trenérů nebo tatínků, o kterých nikdo neví. Kdo je zodpovědný za výběr trenérů na svazu? Jezdí se někdo dívat po republice a sleduje trenérskou kvalitu? Stačí se podívat na dorosteneckou ligu, ze které existují videozáznamy. Na svazu by měla být zodpovědná osoba, která si každý víkend prohlédne koučink trenérů v dorostenecké lize. Hned se dá poznat, zda máme trenérskou kvalitu do reprezentačních úseků.
Reprezentační kapitán Ladislav Krejčí ve svém proslovu po příletu nabádal český fotbal, aby angažoval zahraniční odborníky, u nichž by se čeští trenéři mohli inspirovat. S jeho myšlenkami souhlasíte?
Hraje v zahraničí, ve Spartě spolupracoval s trenérem Priskem. Sám Láďu dobře znám z Brna, je to inteligentní kluk, který to má v hlavě srovnané a má také srovnání. Najednou přijede na reprezentační sraz a vidí jinou kulturu. Má právo se takhle vyjádřit a plně s ním souhlasím. Roky tohle téma český fotbal řeší. Některé kluby už se vydaly dobrou cestou. Láďu podpořím v tom, že pokud budeme chtít doopravdovou změnu, jedna z dobrých cest jsou zahraniční trenéři, kteří by přišli do procesu výchovy vrcholových hráčů. Na tu cestu se vydaly i jiné státy. Jde o sdílení informací a obohacování, žádné uzavírání.
Zkusíte jmenovat, kde cizinci nastartovali obrodu?
Norsko, Dánsko, Polsko, Maďarsko. A teď se, prosím, nebavme o tom, jestli hráli na mistrovství Evropy nebo světa.
Ale takové věty od nejvyšších českých představitelů zaznívají.
Dobře, bavme se ale spíš o tom, co se v daných zemích stalo za posledních 15 až 20 let ve vývoji fotbalu. Maďarské mládežnické reprezentace například angažovaly německé trenéry. Příkladů se dá uvádět víc. My můžeme přivést kohokoli, ale bude to zbytečné, pokud prostředí nebude nastaveno na rozvoj.
Máte ještě nějakou myšlenku, která by prospěla českému fotbalu?
Pokud jsou v Česku zajímaví hráči, zpravidla pocházejí mimo svazový systém. Kdybych pracoval na svazu a uviděl zajímavého hráče nebo mládežnický tým krajské úrovně, který se vymyká, okamžitě bych se pídil, kdo ho vede. Stačí se podívat každý týden na videa z nejvyšších mládežnických soutěží a na způsob koučinku trenérů. I v dorostenecké lize je čím dále jednodušší si vyjet data, ze kterých se dá rozpoznat, kdo a jak trénuje. Každý trenér za půl roku může s týmem udělat progres. Pokud to někdo bude chtít kontrolovat, narazí na zajímavá zjištění. Kde je progres, tam je cesta k budoucím výsledkům. Kdo nemá progres, nemůže trénovat.
Odráží progres výsledky?
Ty se nemusí nějakou dobu dostavit, ale po půl roce až roce by měly být vidět základní parametry jako výstavba hry, přechod středního pásma, dohrávání situací v poslední třetině hřiště nebo rozhodovací proces hráčů. Oporou mohou být i fyziologická data. Zodpovědný člověk v klubu nebo na svazu musí po půlroce vědět, který trenér nebo realizační tým na to má, nebo nemá.
Má na to český fotbal odhad?
Fotbal se roky nedělá na sportovní kvalitu. Kdyby ano, nemůže fotbalové prostředí v roce 2019 dopustit konec Michala Prokeše na svazu, kde byl u důležitých strategických změn. Z politických důvodů odcházeli i další schopní lidé jako třeba Aleš Majer, který podle mě teď může být jeden z kandidátů na reprezentačního trenéra. A představte si, jak by bylo skvělé, kdyby Pavla Nedvěda doplnily ve svazových strukturách osobnosti jako Petr Čech, Tomáš Rosický nebo Víťa Lavička. Cítíte, jaký charakter, chemii, smýšlení a erudici by měla taková sestava? Takových by se našlo víc.
S reprezentačním áčkem se rozloučil Patrik Schick, který se vymykal. Z vyjádření bylo cítit, s jakou pachutí končil.
Patrik Schick podle mého názoru věřil, věřil a věřil, až dospěl k tomu, že změna nepřijde. On je typ, který by měl mít kolem sebe x podobných hráčů. Jeho kvalitativní úroveň by byla rázem jiná. Patrik nejspíš i s přibývajícím věkem zjistil, že se zatím nic nemění. Každý sraz mu spíš bral energii. A nejspíš naznal, že to ani on změnit nemůže.
Poslední srazy scházel Václav Černý. Je to důkaz, že český fotbal upřednostňuje poctivost a chemii v kabině před technickou vytříbeností?
Jednou z důležitých věcí je, aby v reprezentačním úseku byli také odborníci na týmovou dynamiku a vyhodnocovali stav a prostředí v souvislostech. Kdyby tam tací byli, za poslední dekády by se nestalo, že by reprezentanti z nejrůznějších důvodů předčasně končili nebo nebyli nominováni. Mluví se o chemii, ale ta vždy jde za realizačním týmem a vedením reprezentací. Když se s tím nepracuje, dostavují se příběhy, jako je Patrik Schick, Václav Černý nebo Tonda Barák, ač tam je to trochu komplikovanější. Určitě bych mohl jmenovat další. Před médii a veřejností se nikdo za hráče nepostavil.
Měl by mít týmovou dynamiku na starosti hlavní trenér, vedoucí týmu, manažer? Nebo byste zřídil novou pozici?
Základní dovednost by měl mít každý člen realizačního týmu, ale měla by být jedna osobnost, která by se tomu primárně věnovala.
Co dál?
Každý reprezentant v jakémkoli národním týmu by měl vědět, proč jezdí na sraz, jaké je jeho místo a přínos, nebo jaké má nedostatky. Nikdo nejsme neomylní. Na tom si zakládá týmová dynamika. Úspěšné firmy takhle pracují mnoho let a sport všude ve světě se jim inspiroval. Firmy zase nyní zpětně inspirují sportovce. Ve světě to je normální, u nás to v reprezentaci nevidím. Systém by si měl pohlídat, že takový člověk v týmu bude.
V Česku se na to nemyslí?
Napříč reprezentačními kategoriemi takový člověk není. A pokud se tomu někdo věnuje, není vidět ani slyšet.
Je něco pozitivního, co si český fotbal odnese z neúspěchu na šampionátu?
Český fotbal, hokej, ale i další sporty jsou odsouzené k tomu být pokaždé ve skepsi, pokud se nedostaví výsledek. Změna nastane ve chvíli, když někdo vysvětlí, jak tomu lze předcházet. Je důležité přijímat propady a porážky, ale přitom vidět světlo na konci tunelu, což je identita a růst týmu. Měl by se objevit člověk, který nebude analyzovat jen nedostatky, ale bude nabízet konkrétnější řešení a držet se jich. Věřím, že se někdo takový ve fotbale objeví a dokáže to. Neobjeví se sám, musí to chtít vedení reprezentace i českého fotbalu. Když uvažuju, určité světlo po mistrovství světa vidím.
Vysvětlíte?
Konečně přestaneme omílat nepravdy, že dvacet let těžíme z týmovosti. Dávno to není pravda. Je fajn, že jsme ochotní spolupracovat, ale týmoví nejsme. Měli jsme na turnaji spoustu individuálně kvalitních hráčů, kteří to prokazují v klubech. Nebyli jsme týmoví, protože už několik let neumíme pracovat týmově. Měli bychom se probudit a začít chápat, že hráči musí pracovat i na sociálních dovednostech a týmové dynamice. Na tom by mělo pracovat i vedení svazu a každý z nás.
