Článek
Není ale divu, protože pravda o současném stavu českého fotbalu, a tudíž i reprezentace, je mnohem drsnější a hlavně bolestivější, než je ochoten nahlas přiznat kouč a strahovští vládci s ním.
Fotbalový svět je jinde než český výběr. I ten účinkující ve druhé evropské divizi, v níž se Jarolímovo mužstvo zatím stále ještě pohybuje.
Ukrajinci mu to v Uherském Hradišti v úvodním duelu Ligy národů předvedli. Fotbalem plným pohybu s míčem i bez něho, technikou, s jakou ovládají balón, rychlostí, důrazem, ofenzivou, pro niž je samozřejmostí vysoká dynamika, přenášení hry, využívání křídelních prostorů i individuálních schopností jednotlivců.
Jen bídné zužitkování rodících se střeleckých příležitostí, v nichž se ocitali Jarmolenko, Konopljanka, Marlos a spol., drželo při hře na jednu bránu, trvající prakticky dlouhých pětasedmdesát minut, český celek při životě a dávalo mu naději, že by snad mohl ubránit bod. Vzhledem k průběhu střetnutí a kvalitám soupeře pohybujícím se fotbalovým projevem nikoli o jeden, ale o několik levelů výš, bod zlatý a pro další průběh bojů ve skupině důležitý.
Zvolená taktika se třemi stopery, k níž Jarolíma inspirovala vítězná červnová příprava s Nigerijci, chystajícími se na mistrovství světa v Rusku, totiž trenérovi nevyšla, stejně jako mu nevyšla před rokem v Belfastu proti Severním Irům. A když pak o půli původní partituru změnil, bylo už pozdě na to, aby jeho svěřenci zbrzdili, natož pak aby vykolejili rozjetou ukrajinskou fotbalovou mašinérii. Zvláště když ani čtyři slávističtí hráči v základní sestavě, k nimž se po změně stran přidal ještě Zmrhal, nepředstavovali lék, který chtěl trenér svému týmu naordinovat v domnění, že červenobílá souhra a duch národnímu týmu pomůže.
Pokus to byl, jenže nevyšel. Těžko ho však trenérovi zazlívat, neboť v panující realitě zkouší všechno možné ve snaze odvrátit další a další rány, které národní tým schytává. A že jich za dobu Jarolímova působení u reprezentace už bylo.
Jenže jak brát tam, kde nic není a jiní adepti se pro jeho tým nenabízejí?! Samozřejmě, i mnozí Jarolímovi předchůdci u československé či české reprezentace přicházeli k mužstvu v bídných časech, kdy se svět vzdaloval tuzemskému fotbalu o celé světelné roky. Nezbývalo jim proto nic jiného než vsadit na antifotbal k nekoukání a věřit, že totální defenzivou, destrukcí a zvládnutou taktikou budou schopni protivníkům čelit. Třeba i proto, že alespoň hráče pro obranné úkoly měli k dispozici.
Takový Jozef Vengloš z těchto premis vyšel a mužstvo dovedl na mistrovství světa do Španělska, byť tamní vystoupení československé reprezentace bylo stejně tristní jako výkon českého týmu ve čtvrtek v Uherském Hradišti.
Jarolímova potíž spočívá ovšem v tom, že ani hráče pro totální destrukci nemá. Natož aby se snad mohl spolehnout, že zvládnou alespoň triviální taktické poučky a nenechají si dát gól v nastaveném čase obou poločasů. Zvláště když zahrávají rohový kop na soupeřově polovině, jako se to stalo ve čtvrtek před druhým inkasovaným gólem pár desítek vteřin před závěrečným hvizdem.
Právě proto je pravda o současném stavu české reprezentace tak drsná a nějaké zlepšení nevěštící.
Buďme proto rádi, že figuruje alespoň ve druhé evropské lize společně s Ukrajinou, Slovenskem či třeba Ruskem, Švédskem, Walesem či Tureckem.
Zatím.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet pět let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican - Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
