Článek
Nedomluvili jste se náhodou s Jankulovskim a Grygerou, že fotbalu necháte společně? Vždyť jste skončili v rychlém sledu pěkně jeden po druhém...
Já se nedomlouval, já naslouchal svému tělu, které dobře znám.
A to vás zradilo. Nebo vás spíše zradilo zraněné koleno, které se ani po měsících neumoudřilo.
Možná by se umoudřilo, kdybych šel na operaci a chirurgové odstranili defekt na chrupavce. Jenže do toho se mně nechtělo, protože bych musel prodělat dva tři měsíce rekonvalescence a začínat zase znovu.
Takže kariéru vám vlastně utnuli doktoři.
Spíše konzultace s nimi. Zdraví má člověk jen jedno.
Ale to jste nevěděl, když jste do Sparty v srpnu přicházel?
Chtěl jsem se o návrat pokusit a vyzkoušet, zda koleno vydrží a já budu schopen v kariéře pokračovat. Bylo to pochopitelně riziko a musím proto letenskému vedení poděkovat, že mně pokus umožnilo. Mrzí mě, že pokus nevyšel.
Nakonec zůstalo jen u čtyř startů, přičemž na ligové scéně jste se neobjevil vůbec. Nemrzí vás, že jste od trenéra nedostal šanci?
Trenér ale přece neměl důvod sahat do sestavy, když kluci hráli výborně. A aby měnil kvůli mně složené stoperské dvojice, to už by nebylo teprve fér. Měl jsem pochopitelně o letenském působení jinou představu, chtěl jsem hrát a Spartě pomoci, ale nevyšlo to. I tak jsem byl ale rád, že jsem mohl s mužstvem trénovat a žít s ním.
A také mít vliv na kabinu, nové spoluhráče, celé mužstvo, o čemž dnes už vaši bývalí spoluhráči hodně mluvili...
Snažil jsem se, aby hlavně mladí hráči pochopili, že trénink nespočívá jen v půldruhé hodině strávené na hřišti, že je třeba pracovat před tréninkem i po něm. Doufám, že jsem alespoň malinký vliv měl.
Nikdo vás ale ze Sparty nevyháněl. Mohl jste zůstat a čekat, co bude dál...
Přišel jsem, abych pomohl a pokračovat takto dál prostě nemělo smysl.
Ale vy jste se na Letné přece objevil i proto, abyste se Spartou mohl slavit titul.
Teď ho prostě musí získat kluci a já ho oslavím s nimi.
Dokážete si ale vůbec představit, jaké budou dny bez fotbalu?
To ukáže až čas. Stane se ze mě plnohodnotný otec, budu odpočívat a věnovat se svým zálibám a koníčkům. Golfu, hokeji i fotbálek si půjdu s kluky zahrát. A také zajedu do Itálie za přáteli a zastavím se za Barošem v Turecku.
Trenérské profesi se nemíníte věnovat?
Už ve dvaceti jsem se zařekl, že trenéra nikdy dělat nebudu, protože tahle profese vyžaduje ještě víc času, práce a odloučení od rodiny, než kolik jsem ho fotbalu obětoval jako hráč.
Atmosféra v kabině vám ale bude scházet, to nepopřete...
To vím už teď, protože jsem tam trávil každý den. Ale budu chodit kluky navštěvovat a občas si s nimi třeba i zatrénuju.
Benefici na rozloučenou náhodou neplánujete?
Nepřichází v úvahu, protože si na nějaké rozlučky nepotrpím.
Ale na úspěšnou kariéru budete určitě vzpomínat rád...
Povedla se mi. Odehrál jsem přes šest set zápasů, ve všech klubech jsem měl v sestavě stabilní místo, s madridským Atlétikem vyhrál Evropskou ligu a Superpohár, s Galatasarayem pak dva tituly. Mohu být spokojený.
S reprezentačním účinkováním ale také.
Samozřejmě, zahrál jsem si s Nevědem, Poborským, Kollerem a celou tou generací výborných fotbalistů, odkopal jsem pomalu osmdesát zápasů a dal dokonce dva krásné góly. Právě tady, na Letné... Nejvydařenější byla éra v letech 2002 až 2004, kdy jsme dva roky neprohráli, na žebříčku FIFA figurovali na druhé příčce a z evropského šampionátu v Portugalsku přivezli bronz.
Ale přicházely i situace, které vám po chuti zrovna nebyly. Litujete teď, kdy vaše kariéra končí, některých kroků či rozhodnutí?
Nelituji. Vždy jsem si stál za tím, co jsem řekl a dělal. Teď bych si třeba počínal v některých situacích jinak, ale ke kariéře prostě patřily věci pozitivní i negativní.
