KOMENTÁŘ: Proč má smysl hrát hokejové MS každý rok, i když kvalitou kulhá za olympiádou

Hokejový trenér Patrik Martinec si v komentáři pro Sport.cz po prohraném čtvrtfinále s Finskem zasteskl: „Podle mě by se v olympijském roce mistrovství pořádat nemělo. Šampionát totiž v tomhle srovnání vypadá strašně. Na olympiádě je každé utkání skvělé, jsou tam opravdu ti nejlepší hráči na světě. Naopak mistrovství je degradované, je to o poznání horší úroveň. Až propastně.“

Ano, má v lecčems pravdu.

Jenže taky je dobré pohlédnout na světový šampionát i jinou optikou. Mistrovství je pro Mezinárodní hokejovou federaci IIHF „dojnou krávou“, protože každoročně generuje příjem z marketingových práv, díky čemuž může federace pořádat i jiné turnaje (mládežnická a ženská mistrovství), které si na sebe nevydělají. Turnaj ve Švýcarsku přilákal do ochozů 440 tisíc diváků, dalších 250 tisíc podle organizátorů sledovalo duely ve fanzónách, přičemž při finále musela být kvůli naplněné kapacitě předčasně uzavřena. „To se v historii nikdy nestalo. Švýcarsko ukázalo, že je absolutní hokejovou zemí,“ vysekl poklonu prezident IIHF Luc Tardif.

Ač se vám z cen ve Švýcarsku protáčejí panenky, stejně sem dorazily tisíce Čechů, Slováků, Lotyšů… Pro ně je každoroční mistrovství pevnou součástí kalendářů, příjemnou květnovou dovolenou a je jim zjevně šum a fuk, že je turnaj v olympijském stínu. Atmosféra na zápase mezi Českem a Slovenskem byla možná tou nejlepší, jakou jsem na mistrovství zažil na neutrální půdě.

Ano, televizní sledovanost v Česku logicky nedosahovala čísel z olympiády, do čehož se bezesporu promítá i teplé počasí, přesto šéfkomentátor ČT Robert Záruba na síti X uvedl, že průměrná sledovanost zápasů reprezentace na mistrovství dosáhla 1,65 milionu diváků. Když vynecháme „ustřelené“ mistrovství v Praze a vezmeme v potaz, že se sledovanost nově měří jinak (započítává se i sledovanost mimo domov), pak „je to největší zájem za posledních 12 let,“ píše Záruba. Byť jiní odborníci nabízejí právě vinou odlišného měření lehce střízlivější pohled.

Konkurenční televize však i tak raději proti českým zápasům nenasazují premiérové díly svých seriálů, IIHF si chválí sledovanost také v jiných zemích. A třeba na Sport.cz měl letošní šampionát zhruba o pět až sedm procent vyšší čtenost než ten loňský v Dánsku, kde hráli Pastrňák i Nečas. A to se pořád bavíme o turnaji, který „byl v olympijském stínu“.

„Každý ví, že mistrovství světa není skutečné mistrovství světa, pokud tím myslíte, že se ho účastní nejlepší hráči světa. Ale ty, kdo turnaj navštíví, to nezajímá a v tom je síla mistrovství. Sport je možná až druhý, a právě v tom je jeho genialita,“ napsal výstižně před začátkem turnaje Szymon Szemberg, bývalý mluvčí IIHF. „Mistrovství světa je dnes hokejovým ekvivalentem Eurovize. Všichni vědí, že hudba není světové úrovně, téměř každý má na akci názor, ale téměř každý ji sleduje. A stejně tak Eurovize a mistrovství světa jsou pro televizní společnosti neodolatelným lákadlem, které musí mít.“

I s tou kvalitou je to nejspíš otázkou pohledu. Třeba bývalý kouč finské reprezentace Erkka Westerlund pravil: „Toto byl nejlepší turnaj v historii Lvů (národního týmu). Hra byla od začátku dobrá, ve finále se utkaly dva z nejlepších a nejhladovějších týmů.“

Kanada kupříkladu přijela se třemi draftovanými jedničkami (Crosby, Tavares, Celebrini), Finsko mělo 13 borců z NHL a Švýcarsko doma představilo rovněž špičku. Jasně, někomu chyběli borci typu Pastrňáka, což je v nabité sezoně pochopitelné, leč kvalita se taky hodně odvíjí od počtu plejerů jednotlivých zemí v NHL i umu generálních manažerů. Navíc není vůbec od věci, když na šampionátu dostanou prostor mladí, a co si budeme namlouvat, tak velká část příznivců neřeší složení soupisky, ale fandí svému týmu, ať hraje kdokoliv.

Jsou tu ale i další aspekty, proč horuji za každoroční pořádání mistrovství. To dává i mnohem větší šanci hokejovým zemím z „druhého“ sledu, aby pro sebe urvaly kousek slávy. Před třemi lety dokráčelo k bronzu Lotyšsko, loni se Dánsko probilo do semifinále, teď leckdo intenzivně prožíval bronzovou pouť Norů, kteří se stali 13. týmem s medailí z mistrovství světa. Každoroční střet pomáhá řadě „trpaslíků“ herně růst, úspěchy mohou i u nich zapálit hokejovou vášeň a zájem sponzorů, což zrovna u Norů může být klíčová resuscitace.

A zatímco v minulosti jsme byli zvyklí, že tyto celky zvládaly překvapit favority na startu základních skupin, teď už odvážně sahají po medailích. Pro hokejový svět by bylo skvělé, pokud by se mezi špičkou etablovaly a zvýšily počet konkurenceschopných celků, hokejový byznys zase ocení rozšíření trhu, byť je jasné, že na turnajích typu olympiád a Světového poháru je kvalita zcela jinde. A že to tady nejspíš ještě další dekády bude doména hokejových obrů.

Každoroční organizování šampionátu pomáhá i k lepší rotaci pořadatelů – Česko tak může snít o turnaji v roce 2031, tedy sedm let od báječného mistrovství, přičemž vedle O2 Areny nabídne i nový svatostánek v Brně a teoreticky už může stát v Pardubicích i aréna s největší hokejovou kapacitou, ke které Petr Dědek udělal před pár dny další důležitý krok. Především má ale tak mistrovství možnost se zjevit i v hokejově menších zemích, ovšem se silným ekonomickým zázemím. Za rok ho tak budou pořádat Němci, kteří už mluví i o úvodním zápase na fotbalovém stadionu Schalke 04 pro 80 tisíc diváků, možným sokem domácího týmu jsou navíc Češi.

To bude skvělá hokejová reklama, navíc kapacita stadionů v Düsseldorfu a Mannheimu (obě arény mají přes 13 tisíc) dává Němcům možnost zaútočit na český rekord v návštěvnosti. Následuje šampionát ve Francii, pro kterou to bude olympijská generálka, pak Slovensko. Všechno jsou to destinace, které s marginální propagací a správným zaměřením přilákají davy hokejových fandů ze všech koutů. „Švýcarsko teď dodalo mimořádný produkt a vyvinulo na Německo velký tlak,“ uvedl v neděli Henrik Bach-Nielsen, který měl za IIHF na starost šampionát v Curychu.

I to je dobře, protože mám ještě osypky ze šampionátu 2012 a 2013 v liknavém podání Švédů a konkurence jiných zemí jim může ukázat, že pořádání chce invenci, snahu.

Mistrovství světa teď přibude konkurence, protože i byznysově orientovaná NHL pochopila, že z hokejového trhu se dá leccos vymačkat, a tak v roce 2028 přichází se Světovým pohárem, jehož část se odehraje také v Praze. Každé dva roky tu tak je příslib turnaje nejlepších proti nejlepším, někteří odborníci tak věští světovému šampionátu těžké časy.

Já ne.

Kvalitou sice bude mistrovství světa níž, jenže „konzumentům“ to vadit nebude. Pro ně se mistrovství stalo báječným zakončením sezony, pevným bodem v kalendáři, kdy se s celou rodinou či kamarády vyrazí rozšoupnout na pár dní do jiné země, nebo mít hokej jako stěžejní důvod k návštěvě hospody či souseda s plátnem a pípou v garáži.

A vůbec nevadí - ba naopak - že je to každý rok!