Třináct let na Novém Zélandu! Český trenér ovládl tamější Ligu mistrů i se dvěma krajany

Cesta je to občas dosti trnitá, ale Mozr by neměnil. Díky srpnovému vítězství v oceánské Lize mistrů zapsal dosti netradiční primát prvního českého kouče, který Ligu mistrů kdy opanoval. Jasně, nikoliv evropské pozlátko. Ale jde o sakra zajímavý zápis do životopisu. A mimochodem, tušili jste, že nedávno ve Vlašimi spolupracoval s Alešem Majerem, jenž vzkřísil Mladou Boleslav? A to je Mozrovi teprve pětatřicet…

Nejen na to přišla řeč.

(smích) Jo, i rodině a kamarádům jsem říkal, že můj sen byla vždy Liga mistrů. Samozřejmě, jako dítě jsem si představil tu evropskou. Ale i tohle je Liga mistrů a je to úspěch.

Musím přiznat, že po konci zápasu jsem byl dost překvapený, jak v klidu to bylo. I jsem to některým hráčům, kteří oceánskou Ligu mistrů vyhráli několikrát, říkal. Že pro některé z nás je to přeci jen něco nového. Jejich odpověď? Trenére, počkejte, až přijdeme do šatny. V ní a následně večer už jsme to oslavili patřičně, ale ještě nám pokračuje domácí liga, takže jsme to zase úplně nepřeháněli.

Byl jsem na tom podobně. Musím uznat, že bylo dost složité hledat záznamy zápasů některých soupeřů, abychom se na ně mohli připravit. Dva týmy ze čtyřčlenné skupiny měly za sebou dvouměsíční přestávku. Byla to fuška, ale něco jsme našli. A fotbal? Třeba tým ze Šalamounových ostrovů (Central Coast, pozn. aut.) docela pohledný, zbytek byl spíš fyzický.

Některé týmy, třeba z Nové Kaledonie či Tahiti, mají v kádru hodně Francouzů, ti mají dvojí občanství. Různě najdeme i cizince, třeba i Brazilce. Jednotlivci jsou šikovní, silní na balonu. Rychlostně vybavení, musíte si dávat pozor, aby to nekopli za vás a nebyl z toho rychlý protiútok. Přehráli jsme je týmovým pojetím.

První zápas jsme s vedrem trošku bojovali, ani hřiště nebylo v nejlepším stavu. Navíc jsme si museli i předehrávat ligové zápasy. V režimu středa-sobota už jsme byli déle. Hodně jsme řešili, jak naložit se silami. Ale rozvrh byl vážně masakr. Central Coast, který jsme porazili ve finále, vyhrál v semifinále až po prodloužení. Třicet minut navíc je s tím, že hrajete po dvou dnech, prostě znát.

Tlak tu je, o tom není sporu. Třeba s mým předchozím angažmá v Bay Olympic se to nedá vůbec porovnat. To byl takový průměrný ligový klub, hlavním cílem byla záchrana bez větších očekávání. Tady to je jiné. Velký cíl byl vyhrát Ligu mistrů, teď nám začíná celostátní soutěž (jakási obdoba nadstavbové skupiny o titul, pozn. aut.), abychom se zase kvalifikovali do Ligy mistrů, jelikož ani její vítěz nemá místo v příštím ročníku jisté.

Klub hrál minulé léto MS klubů s Bayernem, Benfikou a Bocou Juniors, se kterou remizoval 1:1. Skvělý výsledek, ale polovina kádru odešla. Začínali jsme od nuly a v prvních čtyřech kolech třikrát prohráli. Pokaždé 0:1.

Ne, nedělalo na mě vůbec žádný tlak, což mě překvapilo. V zápasech jsme byli lepší, jen jsme je prohráli. A byl jsem až překvapený, jak moc věřili, že se to zlomí. Počítalo se s tím, že budeme mít slabší rozjezd. Tým je mladší než loni, dal víc gólů, méně jich dostal a získal víc bodů než v regionální (základní) části soutěže před rokem. Nějaký kus cesty jsme ušli.

V mladším věku jsem hrál druhou ligu v Austrálii, pak jsem se vrátil do Čech. Ale neviděl jsem to, že bych se propracoval úplně daleko, navíc mě trápilo koleno. A spoluhráč, se kterým jsem v Austrálii hrál, mi napsal, jestli nechci zpátky. Kvůli potížím s vízy jsme s mým nejlepším kamarádem, který je Holanďan, přejeli na Nový Zéland. Vyhráli jsme tu regionální ligu a celostátní pohár, k tomu jsem trénoval děti. A postupně se to přehodilo k trénování mužů.

V roce 2024 jste se na skok vrátil do Evropy, kde jste třeba dělal ve Vlašimi asistenta současnému trenérovi Mladé Boleslavi Aleši Majerovi…

Mým hlavním cílem bylo dodělat si trenérskou profilicenci UEFA, což se mi podařilo. Ani nevím, jak na mě Aleš přišel, asi přes společné známé. Nikdy jsem se ho na to neptal. (úsměv) Volal mi tehdy, když jsem byl na večeři s manželkou, jestli bych měl zájem. Že mám tři dny, ať mu dám vědět. Tak jsem se do Vlašimi dostal.

Jak byste srovnal české a novozélandské fotbalové prostředí?

Konkrétně v Aucklandu jsem byl třeba velice překvapený, jak dobře klub funguje. Jasně, znal jsem je z předchozích let, když jsem trénoval jinde, ale detaily, jak je klub vedený, člověk zvenčí nevidí. Řekl bych, že je na tom lépe než velká část druholigových týmů v Česku. A srovnatelné to je i se spodkem první ligy.

Přede mnou tu byli i další zahraniční trenéři, třeba ze Španělska. Tým byl dobře řízen už nějakou dobu, ulehčilo mi to práci. I hráči měli dobré návyky, na nás bylo pak přivést ty, kterým nebude dlouho trvat aklimatizace. Nebo pracovat s mladými, kteří ještě nemají špatných návyků tolik. Celkově bych řekl, že v soutěži je dost zajímavých individualit.

Co mohu posoudit ze svého působení ve Vlašimi, některé věci zvládají kluci na Novém Zélandu lépe. V jiných věcech byli zase zkušenější právě hráči z Vlašimi, z českého prostředí. Ale celkově se to srovnává těžko, vlastně se to skoro nedá. Určitě to není tak, že by hráč z Nového Zélandu mohl rovnou jít do špičkového týmu v Čechách. Ale po nějakém mezipřestupu mám za to, že by se v lize neztratili. Vyčíst to můžeme i z běžeckých dat.

Dám příklad. V kádru Nového Zélandu na mistrovství světa bylo třeba šest hráčů, kteří hráli místní soutěž v posledních třech, čtyřech letech. Když mají kvalitu, mohou se posouvat. Nejen do Evropy, ale třeba do Asie, Ameriky. Samozřejmě s tím jde ruku v ruce i fakt, že rozdíl mezi nejlepšími hráči týmu a těmi, kteří jsou spíš na spodku, je třeba vyšší než v Česku.

Jejich nastavení je fantastické. Tím, že novozélandská liga dle regulí nesmí být profesionální, mají hráči buď práci, nebo k tomu studují. Nemáte k nim přístup 24/7. Ale jakmile jim rozesíláte individuální tréninkové plány, posilovnu, člověk je skoro nemusí kontrolovat. Nestane se, že by je nesplnili. Člověk je z Česka nastavený, že musí na podobné věci dohlížet. I čeští kluci (Michal Douděra, Pavel Osmančík) se divili. Když se dá ukrojit nějaký ten roh, český hráč to udělá. Tady vůbec.

Česky mluvící trenér asi pomohl. (smích) Michal tu byl poprvé už před několika lety, když jsem trénoval Bay Olympic. Chtěl jsem hráče, který je nadstandardní v české třetí lize, navíc jsem na něj měl i velmi dobrý feedback lidsky. Tím, že jsem chtěl hrát evropský, organizovaný fotbal, se mi hodil hráč s takovými návyky.

Tam to bylo trošičku jiné. Má i prvoligové starty a chtěl zkusit něco nového, úplně jiné prostředí. Lákala ho kultura, život v úplně neznámém prostředí. A nemá cenu zastírat, že lákadlem byla i Liga mistrů. Když hráč vidí, že už to úplně nevypadá na Spartu, Slavii a Bayern Mnichov, může se fotbalem ještě posunout, něco dokázat. A otevřít si dveře ještě jinam, třeba do Asie.

Ano, monitorují to dobře. Mají hromadu hráčů odsud a z Austrálie. Konkrétně jít do Asie je pro Evropana jednodušší z Nového Zélandu. Když hráč vyroste jen v českém prostředí, nemá zkušenost být daleko od domova, nemusí být jazykově vybaven. Když asijské kluby vidí, že evropský hráč už podobnou zkušeností prošel a je přizpůsobivý, je to pro ně velké plus. Třeba to může být i další zastávka pro Pavla a Michala, kdo ví.

V klubu jsem velmi spokojený, to zaprvé. Vychází mi vstříc, kde to jde. Plno úspěchů se tady ještě udělat dá. Na druhou stranu, člověk chce vždy pracovat nejlépe, jak může. Věřím, že když člověk dělá dobrou práci, tak si ho někde všimnou. A budoucnost naplánovat nejde. Profese trenéra je taková. Jsem nastavený tak, že mohu žít i někde jinde. Vrátit se do Evropy, nebo si zkusit ještě něco jiného.

Jo, je to příjemné. Samozřejmě mi trošku uletěla hráčská kariéra. Dokud to jde, každý chce hrát. Ale na druhou stranu jsem měl štěstí. Do trenéřiny jsem se ponořil rychle, mohl jsem díky tomu brzy začít v mužském fotbale.

A otázka na závěr… Kde jste vůbec doma?

Říkám, že mám domovy dva, i syn má české i novozélandské občanství. Občas se mi stýská, rodinu mám daleko. Ale jsem už nastavený tak, že to je prostě půl na půl. A upřímně, když jsme byli dva roky v Čechách kvůli profilicenci, zase se mi stýskalo po Novém Zélandu.