K hráčům chci být rovný. Když to není dobré, je třeba si to říct, uvedl nový šéf třinecké střídačky Žabka

V rozsáhlém rozhovoru pro Sport.cz 48letý rodák z Bratislavy Žabka vypráví o tom, co prožíval po Motákově rezignaci, kdo jej v trenérském řemesle nejvíce ovlivnil, zda umí na hráče zvýšit hlas či co pro něj znamená rodina.

Jsme za to pochopitelně rádi, ale není to jenom o nás, je to i o přístupu hráčů a musím říct, že prostě ten impuls se dostavil a ten přístup hráčů je dobrý. Bez něho by to nešlo. Velké poděkování musím poslat do kabiny. Všechno je to týmová práce, děláme společná rozhodnutí s Jirkou Raszkou a s celým realizačním týmem. A zatím to funguje.

To nevím, ale ten jejich přístup mi práci určitě ulehčuje. Snažili jsme se využít ten impuls, možná jsme si řekli pár nějakých interních věcí a nyní to funguje to. Jsem za to vděčný. Stalo se to náhle. Zdena Moták tomu chtěl dát nějaký impuls, rozhodl se skončit a my jsme se snažili z toho prostě vymačkat co nejvíc. Uvidíme, jak to půjde dále.

Po prvním zápase v roli hlavního trenéra jste říkal, že zásadní problém vidíte v přesilovkách. Ty ale stále nefungují ideálně, z posledních šestadvaceti jste využili dvě, přesto vítězíte. Je tedy problém jinde?

Přesilovky nefungovaly bych řekl dnes, protože proti Karlovým Varům (6:3) tam byly už dobré věci. Škoda, že to nebylo okořeněné tím gólem. Ale snažíme se tomu věnovat, jak na ledě, tak při video mítincích. Věřím tomu, že v nejbližších zápasech už se v nich prosadíme a zlomíme to, protože je to jedna z nejdůležitějších věcí. Ve vyrovnaných zápasech v přesilovce můžete strhnout na svou stranu.

Jak vnímáte to, že jste svou kariéru v pozici hlavního trenéra začal právě v Třinci, což je obrovská značka minimálně v Česku?

Je to velká zodpovědnost a snažíme se to vrátit naší prací, tím, že pro tenhle tým uděláme maximum. Třinec je velká značka je pro mě velká čest tady pracovat.

Je pro vás snazší vést tým, kde je převaha starších hráčů, kteří vědí, jak se vyhrávají tituly, nebo je naopak složitější ukočírovat zkušené borce, kteří by si to možná nejradši řídili sami?

Každá mince má dvě strany. Určitě je jednodušší těmto klukům něco předat, zařadit do systému věc, kterou není ani potřeba trénovat, protože jsou opravdu chytří a stačí jim to namalovat, nebo ukázat na videu. Jejich reakce je opravdu rychlá a v tom to je lehčí. Ale samozřejmě v té kabině je třeba to nějakým způsobem kočírovat a zatím se nám to daří. Máme to založené na dobrém vztahu k hráčům, a proto si myslím, že to funguje.

Jaké byly vaše pocity, když trenér Zdeněk Moták oznámil rezignaci hlavního trenéra? Byl jste na to nachystaný, nebo jste to musel vstřebávat?

Nachystaní jsme na to nebyli asi nikdo, protože se to stalo ze dne na den. Já si velmi vážím toho, že jsem s ním mohl pracovat, že mě společně s Jirkou (Raszkou) vzali k sobě. Nechal nás pracovat, nebylo to založené na tom, že to je nějaká jeho one man show. Svým odchodem chtěl dát týmu impuls, velmi si toho vážím a snažíme se s Jirkou z toho vytěžit maximum. I když ty první dny byly náročné.

Změnilo se toho pro vás hodně?

Změnila se především komunikace s týmem, která je na hlavním trenérovi. Ten každodenní kontakt a komunikace je teď určitě je větší. Chceme, a na tom jsme se v realizačním týmu shodli všichni, s hráči komunikovat co nejvíce. Aby všichni věděli, co se bude dělat, za jakých okolností, kdo bude hrát na jaké pozici a proč. Snažíme se to všechno vykomunikovat, aby se kluci mohli věnovat jenom hokeji.

Třinec je Třinec a z tohoto pohledu to byla jednoznačná volba. Na druhou stranu je to obrovská zodpovědnost pracovat právě v tomto týmu a musel jsem to zvážit. Nerozmýšlel jsem se ale dlouho. Věřil jsem, že na to jsem připravený a tím, že realizační tým i klub funguje, tak je to obrovské ulehčení mé práce. Cítíme se tu všichni dobře a je to teď okořeněné i dobrými výsledky, takže se v tom nemusíme hrabat a hledat důvody, proč prohráváme.

Po té změně se nevědělo, jestli je to trvalé nebo dočasné řešení. Už víte?

Tohle je především otázka na vedení klubu. Uvidíme, jak to bude fungovat, podle toho se udělá nějaké rozhodnutí. Znovu to souvisí s tím, že jsme chtěli do týmu zasahovat co nejméně.

Když jste loni v únoru do Třince přicházel jako asistent, nešel jste do neznáma, protože jste dvě sezony 2002/2003 a 2003/2004 v jeho dresu extraligu hrál. Změnil se klub od té doby hodně?

Samozřejmě. Já pamatuju ještě starou Werk Arénu, v nové moderní hale jsem nikdy nehrál, takže už do byla veliká proměna. Klub udělal velikánský krok dopředu, ty podmínky pro práci jsou tady na evropských parametrech. Je to absolutně neporovnatelné.

Jaký by měl Třinec pod vaším vedením hrát hokej? Založený na defenzivě, protože jste byl obránce, nebo agresivní a útočně laděný?

Budeme se připravovat individuálně na každého soupeře, ale chtěli bychom hrát aktivní hokej založený na přechodech, po získání puku otáčet hru, využít šikovnost našich hráčů a co nejdříve se dostávat do útočného pásma, kde bychom chtěli využít sílu, kterou v útoku máme. Chtěli bychom se v každém zápase přiblížit k tomu včerejšímu výkonu proti Karlovým Varům, protože si myslím, že jsme byli agresivní na forčeku a tím jsme brali soupeři možnost jejich rychlých brejků, na kterých mají svou hru postavenou. I když jsme ani proti Karlovým Varům nebyli spokojení na sto procent, tak ten výkon byl výborný a chceme se od toho odrazit.

Musel jste už na hráče zakřičet?

Myslím, že doba, kdy bylo potřeba na hráče křičet, je pryč. Ale někdy přijde moment, kdy je ten tón hlasu jiný, než jak se spolu bavíme nyní (smích). Mám to založené na vzájemných vztazích a na tom, že z každého hráče chceme vymačkat maximum. Když má každý informace, které potřebuje, pak věřím, že je ochotný se vydávat na maximum. Chceme být k hráčům rovní a reagujeme na momentální výkon v zápase. Když tam není to, co očekáváme, tak ti hráči prostě nějakou část toho zápasu prostě počkají a hraje to nejlepší, co máme. Dovolím si tvrdit, že tím je nabádáme k tomu přístupu, který chceme.

Byl jste emotivní hráč, nebál jste se shodit rukavice. Jste vznětlivý trenér?

Ano, moje historie je, jaká je, jsem člověk z ulice, ale každý se nějak vyvíjí a vím, že hráči potřebují cítit z trenéra hlavně klid. Jak jsem řekl, snažím se to mít založené na vztazích, ne na křičení.

V pátek odpoledne by se vám měli vrátit juniorští vicemistři Petr Sikora a Matěj Kubiesa, počítáte s nimi v neděli proti Spartě, nebo dostanou volno?

Uvidíme, v jakém stavu přijedou. K tomu úspěchu, i když ta zlatá třešnička tam nebyla, jim gratulujeme. Byl to mega úspěch. Počítáme s nimi, protože tak, jak byli lídři tam, tak mají výbornou šanci si vybojovat svou pozici i v extralize. Musíte to ale samozřejmě svými výkony potvrzovat. Siky to ukazuje delší dobu, Matěj přišel z Frýdku-Místku, ale i on zaujal a musí to potvrzovat i nadále.

V úterý trenér národního týmu Radim Rulík zveřejnil olympijskou nominaci, ve které je i Tomáš Kundrátek. Překvapilo vás to?

Mě vůbec, protože má za sebou určitou historii a dovolím si tvrdit, že si to zaslouží. V těch důležitých momentech je i díky svým zkušenostem schopný reagovat a pomoct tomu týmu. Dokáže neskutečně tmelit kabinu, je to lídr, takže mě vůbec nepřekvapilo, že je v nominaci. Myslím si, že si ji zaslouží a strašně mu fandíme.

Každý z nich mě nějak ovlivnil, ale já bych přidal ještě jedno jméno do tohoto výčtu a tím je Honza Křivohlávek, kterého jsem potkal v mládeži, když jsem začal trénovat v Mladé Boleslavi. Dovolím si tvrdit, že to byl jeden z nejlepších trenérů v mládežnických kategoriích, kultivovaný člověk, který mě opravdu ovlivnil hodně. Tím dalším byl pochopitelně Franta Výborný, jenž byl jedním z prvních velkých trenérů, se kterými jsem mohl spolupracovat ne jako hráč, ale jako kolega. Dali mi šanci, stále jsme v kontaktu a jsem mu za hodně vděčný. Byl to pro mě velký vzor, který mi pomohl především v tom, že mě nechal jako mladého trenéra pracovat, stál za mnou a snažil se mi pomoct.

V Česku jste jako hráč a později jako trenér nějakých pětadvacet let, už jste tady doma?

Tohle je otázka na delší debatu, takže to zkrátím. Větší část života jsme s rodinou v Česku, s manželkou, která mi velmi pomáhá a hodně toho pro rodinu obětovala, vychováváme dva sportovce (syn Boris je hokejista, dcera Kiara tenistka - pozn. aut.) a rozhodli jsme se, že se na Slovensko už vracet nebudeme a zůstaneme v Česku. Velmi se nám líbí tady v okolí Třince, v minulosti jsme tu žili a chceme tady zůstat i v budoucnu.

Hokej v Třinci okusil v mládeži i váš syn Boris, který byl v organizaci Ocelářů do juniorské kategorie. Sledujete jeho kariéru pozorně?

Určitě ano. Dorost a juniorku absolvoval v Třinci, v Česku je stále jeho hráčem. Momentálně ho ze Slovanu Bratislava získala Banská Bystrica, kde dostal velkou šanci v časech, kdy mladí hráči tolik prostoru nedostávají. On ho dostal a myslím si, že jim to vrátil. Momentálně je mezi čtyřmi nejlepšími beky, což pro hráče ročníku 2004 není jednoduché. On to dokázal a věřím tomu, že to nebude jeho poslední zastávka a že si ještě nějakou jinou ligu zahraje.

Volá vám o rady, nebo ho necháváte růst samostatně?

Mají v klubu velkou kvalitu v trenérském obsazení (hlavním trenérem je Vlastimil Wojnar a asistentem Marek Zadina - pozn. aut.), takže je to především o nějaké mentální podpoře. Mají dobré trenéry, takže mu dávám minimum rad. Snažím se sledovat každý jeho zápas a když se zeptá na nějaký detail, tak to probereme.

Dcera Kiara je tenistka, reprezentuje Slovensko a v 18 letech je v aktuálním žebříčku WTA těsně za první tisícovkou (1078. příčka). Bylo složité skloubit kariéru a výchovu tak, aby se děti mohly věnovat sportu vrcholově?

Musím tady zmínit a ocenit manželku, která se nám opravdu obětovala. Byla se mnou při mé hokejové kariéře, přitom vystudovala několik škol, výborně ovládá angličtinu a měla možnost pracovat na vysoké pozici v jedné z českých bank. Ale musela to odmítnout kvůli dceři, protože tenis je časově velmi náročný. Čtrnáct dní byly doma, další dva týdny někde na turnaji. Aktuálně má dcera nabídky na plné stipendium z Kolumbijské univerzity v New Yorku a z Harvardu v Bostonu, takže jsme za ni velmi rádi.

Byli jste přísní rodiče?

Nebyli jsme úplně přísní. Vychovávali jsme děti možná tou starší školou, ale v tom směru, že jsme neseděli doma u počítače, ale od rána do večera jsme byli někde venku. Měli jsme výhodu v tom, že jsme měli výborné zázemí a hráli jsme všechny možné sporty. Celá rodina žijeme sportem a jsme za to rádi. Máme s dětmi skvělý vztah, příprava na sport ale není snadná. Pokud se mu někdo rozhodne věnovat vrcholově, tak pro to musí udělat maximum. Takhle jsme se je snažili vést a myslím, že se nám to podařilo. Někdy bylo potřeba si říct pravdu do očí, ale nebylo to o tvrdé výchově, ale o tom nelhat si. Snažili jsme se říkat si pravdu do očí.

Tohle je předpokládám vaše životní motto, že?

Ano, přesně tak. I hráči to poznávají. Když je to dobré, tak je to fajn, ale když ne, je třeba si to říct.