Článek
Jaké to je hrát se sourozencem nejvyšší soutěž v jedné formaci?
M: Rozhodně velká výhoda! Je mi 24 let, brácha je o sedmnáct měsíců starší, ale hrajeme spolu od čtvrté nebo páté třídy. Nastupoval jsem někdy i se staršími kluky, takže jsme se potkávali od malička. V každé věkové kategorii jsme spolu vždycky něco odehráli, což nám pomáhá, protože víme, kde se druhý bude pohybovat.
O: Jsme jako nejlepší kámoši. Říkáme si všechno, což se potom pozitivně přenáší i na led, kde nám to klape. Je to výhoda. Jsme na sebe zvyklí. Víme, co můžeme od sebe čekat.
Pohádáte se občas na ledě nebo mimo něj?
M: Určitě, ale už jsme starší, rozumnější a zklidnilo se to. Když jsme byli menší, probíhaly mezi námi občas až bitky. V nich měl navrch spíš Ondra.
O: Musím říct, že vím, jak na bráchu. Trenér mi třeba říkal, že musím na Michala někdy i zařvat, ať zabere na buly a podobně. Odpověděl jsem mu, že na bráchu se musí jinak. Kdybych na něj začal křičet, bylo by to ještě horší. Jednou jsem to zkusil a jenom si potvrdil svoji teorii. Jak jsem starší, snažil jsem se mu dřív poradit, ale postupem času jsem zjistil, že má svoji hlavu. Když ale byl na něj nějaký faul nebo něco, samozřejmě jsem ho šel bránit. Nejsme žádní bijci, v týmu máme kluky, kteří se o nás starají. Ale když vidíme, že se jednomu nebo druhému něco děje, zastaneme se navzájem.
Kdo z vás je větší nervák?
M: Jsem asi větší než Ondra, ale on se taky umí naštvat... (úsměv)
Hodně spolu klábosíte o hokeji?
O: Po zápasech s bráchou vždycky sedíme dlouho v šatně. Diskutujeme, co nám vyšlo nebo nevyšlo, probíráme různé situace. Když jedeme někam na výjezd, bydlíme spolu na pokoji, neustále jsme v kontaktu a bavíme se o hokeji furt.
Michal Kovařčík z Třince se snaží překonat brankáře Mladé Boleslavi Gašpera Krošelja.
Který člen rodiny je největším kritikem vašich výkonů?
M: Mamka, ta dokáže hodně zkritizovat.
O: Jo, jsme říkali, že by mohla trénovat. Kouč Varaďa by si ji mohl vzít na střídačku jako asistenta (smích). Taky nám před každým zápasem i po jeho skončení volá děda. Ale ten nás většinou jenom chválí. Když řekne, že to nestálo za nic, museli jsme hrát už fakt dost špatně.
Říkáte, že vás maminka dovede pokárat. Když ještě mohli diváci na stadiony, chodila do Werk Areny pravidelně?
O: Ne, na utkání se dokonce dívá až zpětně. Nemůže ho sledovat oni na onlajnech, je vždycky strašně nervózní. Když už si třeba zapne televizi nebo koukne na onlajn, pokaždé dostaneme gól. Takže když začne zápas, jde se projít se psem a mrkne až na konečný výsledek.
Která hokejová vlastnost vám na bratrovi imponuje?
M: Ondra má dobré rozhodování. I zakončení. Já bych potřeboval někdy trochu víc klidu...
O: Já bych si zase vzal od Michala ruce a jeho šikovnost. Myslím, že kdybychom se s bráchou spojili v jednoho hokejistu, dotáhli bychom to možná dál než takhle odděleně.
Pikantní je, že jste v probíhající extraligové sezoně zatím oba nastřádali deset gólů a deset asistencí. Na čem máte podle trenéra Varadi nejvíc pracovat?
O: Na všem (úsměv). On je celkem náročný. Hodně dbá na střelu, takže zlepšit ji a taky být silný na kotouči.
M: A ukázat bojovnost.
Ondřej Kovařčík z Třince (vpravo) v souboji s brněnským útočníkem Jakubem Valským.
Oba jste v kariéře vstřelili několik důležitých gólů, kterého si ceníte nejvíc?
O: Gól předloni v prodloužení pátého finále v Liberci je pro mě asi nejvíc. Rok předtím jsem dal ještě jeden důležitej v prodloužení proti Hradci Králové, který nás posunul do finále, jenže tam jsme to tehdy nedotáhli k titulu.
M: U mě je to trefa z pátého semifinále s Plzní v předloňské sezoně. Prohrávali jsme 1:2 a já dvě minuty před koncem třetí třetiny vyrovnal gólem, který musel potvrdit až videorozhodčí. Třicet sekund před koncem základní hrací doby pak dal ještě Doudy (Doudera) od modré rozhodující třetí gól.
Byl hokej odmalička pro vás sport číslo jedna?
O: Ano. Na sídlišti jsme hráli jenom hokej, bez hokejky se nechodilo ven. Hráli jsme i fotbal, ale jenom okrajově. Děda nám nechal udělat branku a stříleli jsme do ní skoro každý den. U druhého dědy jsme hráli jeden na jednoho nebo proti nám hrál on. Pak jsme třeba někoho k sobě sehnali a hráli dva na dva.
Válíte v lajně od mládežnických kategorií, čelili jste v kabině vtípkům?
O: Říkali nám Sedinové. Že bychom bez sebe nemohli hrát a podobně... Ale všechno v žertu. Taky si někteří mysleli, že jsme dvojčata, protože vypadáme podobně. V dorostu nebo juniorce jsme se potkávali už běžně v jednom týmu. Někdo se občas divil, že jsem starší.
Třinecký útočník Michal Kovařčík před sparťanským brankářem Matějem Machovským.
Zmiňujete Henrika a Daniela Sedinovy, obdivovali jste švédská dvojčata?
O: Spíš jejich chemii na ledě. Když jsem se podíval na výsledky NHL, Vancouver vyhrál třeba 3:2 s tím, že vždycky dal jeden z nich gól a druhej měl asistenci. Málokdy se stalo, že by někdo skóroval nebo měl nahrávku bez toho druhého. Když jsme v Třinci začínali v extralize, tak nám ještě takhle přezdívali. Teď už jsme se hokejově posunuli, už to moc neslýcháme.
M: Mně se na Sedinech strašně líbilo, že prošli celou hokejovou kariéru v jednom mančaftu a spolu ji i ukončili. V třinecké kabině nato dřív občas padaly vtípky. Ondra dostal fotku na Vánoce a místo hlav Sedinů jsme tam byli my dva. (úsměv)
Tvrdíte, že nepatřili vyloženě k vašim idolům, měli jste nějaký hokejový vzor?
M: Mně se hodně líbil Rus Pavel Dacjuk, který měl na YouTube highlighty, jak má šikovné ručičky. A co ten tam vždycky předváděl... Neskutečný.
O: Já měl rád Sidneyho Crosbyho. Univerzál, uměl dopředu, dozadu, celoplošně šikovný.
M: Pamatuju, že jsme si doma lepili i plakáty. V měsíčním časopise Pro Hockey byl uvnitř plakát, tak jsme ho vždycky vytrhli a nalepili.
O: Je to tak, vytáhli jsme z něj plakát a pak časopis hodili do kouta. (úsměv)
Jaký je váš hokejový sen?
O: Zahrát si jednou s bráchou v reprezentaci. Snad se to někdy v budoucnu povede, bude za tím hodně moc dřiny, ale tohle je takový můj cíl.
M: Jo, to by bylo fakt moc pěkné. Mně se do reprezentačního áčka už poštěstilo nakouknout, snad se to povede taky Ondrovi.
