Flek odpovídá Nedomanskému, co se mu honí hlavou při nájezdu. Pastrňákovi si nedovolí radit

Herning (od našeho zpravodaje) – Místo tréninku na ledě si raději s reprezentačními parťáky střihl nohejbal. Pak přišel do mixzóny, s kafem se opřel o „klandr“ a pustil se se skupinkou novinářů do dlouhého povídání, v němž poodkryl, v čem tkví jeho gólová úspěšnost z úniků.

Jsem rád, že si konečně zkusíme ostré zápasy. Duely s Maďarskem, Kazachstánem jsou nepříjemné na hlavu. Nic nechcete podcenit, protože v hokeji se může stát cokoliv. Dostanete blbý gól, nedejbože dva. V koncovce se můžete trápit a fiasko je na světě. Je těžší se na ty zápasy připravit mentálně než fyzicky. Já to mám tak, že moc nekoukám na to, kdo proti mně stojí, a snažím se tam pokaždé nechat všechno. Ale občas to hlavu svádí trochu se přizpůsobit hře soupeře. O to víc jsem rád, že jsme to zvládli a teď už máme hlavy nastavené na to nejdůležitější.

Já to mám rád. Fyzicky se cítím dobře, sil mám dost. Přesně na to trénuji celý rok.

Hodně rád volím střelu právě nad vyrážečku. Jako levák si udělám lehký pohyb do pravé strany. Když jsem se o tom bavil s gólmany, tak je to svádí k tomu, že bych mohl udělat kličku do bekhendu, brankář se trochu pohne a otevře tu vyrážečkovou stranu. Já jako levák to mám potom otevřenější. Rád to používám, ale nejde to dělat pořád dokola.

Jak je těžké najít vhodný moment, kdy ujet za obránce?

Nejde úplně podvádět, kdyby se pak cokoliv stalo v obranném pásmu, tak by to hořelo a byla by to moje chyba. Chce to dobře načasovat, vystihnout moment, kdy už věřím spoluhráči, že má puk jasně pod kontrolou. A nepřijde o něj. Pak se snažím nakopnout nohy, co nejvíc to jde.

... nádhera! Načasoval to naprosto výborně. My jsme se potkali na chvíli pohledem, když jsem startoval z obranného pásma. Takže o mně věděl, počkal na vhodný moment, kdy jsem byl za nimi. Já to přebíral hokejkou na modré čáře, takže to lépe poslat nešlo.

Jasně! Aby o mně věděl, že tam jedu. Zafixuje se mu do hlavy, že puk asi chci a už hledá primárně toho najíždějícího hráče.

Paradoxně je kolikrát lehčí ujet spíš na tom malém. Tady na velkém to všichni hráči mají v hlavě, že když uděláte chybu, už se to blbě dohání. Jste takový víc obezřetný a úniků tam tolik nebývá. Teď třeba dva zápasy byly. Ale když se vrátím na play off na Spartě, kde je ten nejmenší rozměr, tak jsem ujížděl furt. Není to úplně dané velikostí kluziště.

Koukám na to před zápasem. Je to skvělá práce trenéra gólmanů v klubu i tady Pavse (Ondřeje Pavelce), dává nám tipy na brankáře. Vždycky si to přečtu, podívám se, který z nich je v bráně a podle toho se snažíte zakončení volit. Ale jak jsem říkal, já mám svoje oblíbené, což je střela nad vyrážečku. Pro mě je těžší v té rychlosti jít do nějaké kličky. Máte těsně za sebou dojíždějícího hráče, není prostor zpomalit a něco vymýšlet.

To by pro mě bylo horší. Mám raději, když má klasický gard. Střílel bych na lapačku, se kterou má brankář větší rozsah pohybu.

Je to důležité. Třeba v play off jsem proti Varům měl asi osm nájezdů a nebyl jsem schopný trefit ani stodolu. Byl jsem z toho špatný, protože v Kometě na mé góly spoléhali a já je proti Varům nedoručil. O to víc jsem byl rád, že se Spartou a Pardubicemi to tam začalo padat. A těší mě, že jsem si to přenesl i sem, ale určitě nelétám někde v oblacích. To nejdůležitější teprve přijde. Pomohl jsem týmu, že jsem průniky proměnil, pro psychiku je to super. Ale nedělám z toho obrovské haló.

To si nedovolím. Věřím, že příště až pojede, tak to do branky projde, nebo vykouří nějaké ty svoje krásné kličky a přijde gól v ten nejvhodnější moment.

To je otázka na něj. Poprvé mu to vyloženě sjelo. Já přesně věděl, co chtěl udělat. V NHL mu to vyšlo několikrát: jako pravák si to potáhne a pak to trefí křížem přímo do víka, což se gólmanovi strašně těžko chytá. V sobotu jsem se ho ptal, co zamýšlel, jestli chtěl jet na mrtvou nohu. Chtěl naznačit, že to flákne nahoru, aby gólman zůstal stát a zkusil to mezi nohy. Nevyšlo mu to, ale radit mu, co má dělat, si může dovolit tak jedno procento lidí.

Ležel jsem v horečkách v posteli na hotelu a fandil v tomto stavu. Ale bylo to neskutečné, nečekal jsem, že když jede podruhé, vytáhne to znovu. Ale on to udělal a vyšlo to. To je úsměvná historka z letošního finále. Přišel jsem za Míšou Postavou (brankář Komety) a říkal mu: „Ne že bych ti chtěl nějak zasekávat hlavu, ale kdyby ujel Sedlo, hodně to dává bekhendem mezi nohy.“ On hned: „Já to vím, já to vím, jsem na to koukal.“ Hráli jsme doma šestý zápas, Sedlo ujel sám, čekali jsme, že to udělá a on to fláknul bekhendem do víka. Posty za mnou pak přišel a říkal: „No tak to zrovna neudělal.“ Ale všechno dopadlo, jak mělo, takže dobrý.

To je slušná společnost, ale beru to s pokorou. Jsem strašně rád, že šance dostávám pod více trenéry, hrozně si pátého mistrovství v řadě vážím i užívám.

Zvlášť od Albyho mě to taky moc těší, je to neskutečná legenda. Měl jsem tu čest pod ním hrát, toho si vážím dvakrát tolik. Chci v tom zůstat pokorný. Jsem moc rád, že jsem dostal céčko v Kometě a dokázali jsme, co jsme dokázali. Ale nelpím na tom, jestli céčko mám, nebo ne. Mluvil jsem, i když jsem ho na dresu neměl.

Ano. Roman je pro mě obrovská legenda, má veškerý můj respekt. Vždycky, když se mě někdo zeptá, jak bych toho kluka jedním slovem popsal, tak říkám profík. To je radost ho při práci sledovat, ještě v jeho věku, co on předvádí, je neskutečné. Jak o sebe pečuje, dělá všechny věci naplno, pro všechno se dovede nadchnout a dá do toho maximum. I když hrajeme nohejbal, tak je vidět, jak moc je soutěživý. Vždycky chce vyhrát. Je to pak vidět i na ledě.