Článek
Esbjerg (Od našeho zpravodaje) - Jen pár měsíců po olympijském bronzu (2018) skončila svou rychlobruslařskou kariéru a – jak sama říká – začalo období hledání. Přemýšlela o dráhové cyklistice, zahrála si florbalovou extraligu a pak přiletěla nečekaná nabídka, aby coby trenérka pomohla jednomu mladému hokejistovi s bruslením. „Když jsem dostala hokejku do ruky, už ji nešlo pustit,“ usmívá se.
Nechybělo moc a mohla si zahrát i na olympiádě v Pekingu (2022), což by byl unikátní počin, avšak zůstala v roli náhradnice. Přesto o pár měsíců později byla v Dánsku u světového bronzu, který byl pro český ženský hokej první velkou medailí. Teď je ve stejné zemi znovu, při zápasech ale nosí slušivý kostýmek, protože je asistentkou trenéra Briana Idalskiho.
Neříkáte si, jak rychle to uteklo?
Když jsem sem jela, říkala jsem si, že je to zase Dánsko. Symbolicky jsou to čtyři roky, protože já se pohybuji v těchto cyklech, během kterých se dějí velké změny. Nebudu lhát, tehdy v tom roce 2022 byl cíl dostat se na olympiádu, chtěla jsem na ni jet ve dvou různých sportech, ale byla jsem první útočnice pod čarou. Taky to byla ovšem covidová olympiáda, trošičku jiná než ostatní, takže jsem se s tím smířila a následný šampionát byl o to lepší.
Vy jste se k rychlobruslení dostala právě z hokeje. Kdyby ženský hokej byl v Česku na takové úrovni jako dnes, opustila byste ho?
Sama si tu otázku pokládám často. Jsem teď hodně součástí hokeje, a když vidím, kolik doprovodných programů máme, asi bych se rychlobruslařkou nestala. Cítila bych se tak pevně a dobře v hokejové komunitě, že by mě rychlobruslení neodtáhlo. Rodiče mě sice vozili na tréninky na Slavii, ale já jsem neviděla žádné cesty do zahraničí, na univerzitu, bylo to všechno v plenkách. Kdyby to bylo jako dnes, tak by asi láska k hokeji zvítězila. Ale nelituji. Všechno má svůj důvod a jsem ráda, že jsem se k hokeji vrátila. A že se mi povedlo to, co se povedlo.
Karolína Erbanová s bronzovou medailí z MS 2022 po návratu do Prahy z dánského Herningu.
Je zajímavé, že jste po rychlobruslařské kariéře začala hrát „pralesní“ ligu a stejně jste to dotáhla do nároďáku.
To bylo hlavně hledání sama sebe. Já jsem si stihla ještě utrhnout křížový vaz v koleně, když jsem hrála florbalovou extraligu za Jičín. Pak ale přišel telefonát od Zbyňka Hrdla, jestli bych nepomohla s bruslením jednomu hokejistovi. Pořídila jsem si brusle, začala s ním chodit na led, a když jsem dostala hokejku do ruky, už ji nešlo pustit. Šlo to rychle a ani jsem nepočítala, že to dotáhnu na mistrovství.
A teď je z vás i etablovaná hokejová trenérka, že?
Přišlo to ke mně, aniž bych to vyhledávala. Zbyněk chtěl pomoct jednomu klientovi z ALVO Sports s bruslením. Byl dobrý, četl hru a dostal se do věku, kdy se lámal chleba. V Americe bylo normální, že hokejisté bruslí s krasobruslaři či rychlobruslaři, a tak mě oslovili. Byla jsem rozpačitá, ale zkusila to. Pak si mě vzal pod křídla Radek Duda, ukázal mi hokejový svět a dal mi před kluky kredit, protože v našem prostředí je to někdy těžké. Pinknul mi pár hráčů a rozjelo se to. Mezi kluky a rodiči se to rychle rozkřiklo a teď už mám své klienty.
Bylo klíčové, když Radek Duda řekl: Ona je dobrá, poslouchejte ji?
Má to váhu, ale každý k tomu přistupuje jinak. Před čtyřmi lety jsme rozjeli projekt Duda camp, kdy se v květnu a červnu každou neděli setkáváme se stejnou skupinkou kluků. A tam to zpočátku bylo… No, někdo to vzal hned – hodina bruslení s Kájou. Je to potřeba, musíme to umět. Tečka. S některými jsem si tu cestu hledala déle, ale už je to dobré.
Je už dnes specialista na bruslení neodmyslitelnou součástí hokejových tréninků?
Je to nepostradatelné a myslím, že ženský hokej to brzy dožene jako ten mužský. Ženský hokej je ještě pozadu, což je dáno možná i menší konkurencí. Ale v chlapech je to jasné. Působím na stadionu v pražských Strašnicích a vidím, jak se připravují profíci. Hokej je dnes sport na 12 měsíců, nedá se pět měsíců nechodit na led jako dřív. Pohyb je tak specifický, že se dá natrénovat jenom na ledě. Ano, můžete trénovat sílu dolních končetin, ale ani třeba kolečkové brusle se tomu tolik nepřibližují. Dotyk hrany brusle s ledem vám dovoluje strašně moc věcí. Je to nejrychlejší týmový sport na světě a pohyb je nutné pilovat. Sama vidím, že největší pokroky dělají klienti, kteří ten pohyb chtějí pochopit. Hodně se o něm bavíme, analyzujeme ho a po pár měsících zažívají benefit na ledě.
Hokejová trenérka a bývalá rychlobruslařka Karolína Erbanová
Dáváte i u reprezentace bruslařské rady?
Pohyb mám díky práci nakoukaný, a tak se mi lehce analyzuje. Spíš ale pomáhám s detaily, protože v reprezentaci logicky není prostor na velký zásah do biomechaniky bruslení. S obránkyní bych řešila jízdu vzad nebo s útočnicí jízdu v krátkém oblouku.
Když u mužské reprezentace působil jako kondiční kouč Michal Hamršmíd, bývalý zápasník MMA, vyprávěl, že ho hráči občas vyzývali na souboj. S vámi si taky chtějí hokejistky dát závod?
Toho se upřímně bojím, protože by záleželo, jestli bychom jely doleva, nebo doprava. Doleva jsem si jistější. Musela bych se na to pořádně rozcvičit, protože jak nejsem zvyklá na dynamické bruslení, tak si nemohu dovolit stoupnout na led a rozjet se naplno. Ale zatím tato výzva nepadla.
Jela byste v kanadách?
Ano, v těch rychlobruslařských bych to už neuměla, odvykla jsem si. A kdybychom jely na hokejovém zimáku, tak by byla výhoda v kanadách, protože v rychlobruslařských bruslích bych to ani nevytočila.
Jste, vzhledem k věku i skutečnosti, že jste žena, spojkou mezi hráčkami a trenéry?
Dá se to tak říct. Těžím z toho, že polovinu týmu znám jako hráčka a některé mladší holky znám jako trenérka, protože jsem dva roky působila u kategorie U16. Vidím a cítím věci, které trenéři nemohou dobře vnímat. Snažím se toho využít pro dobro týmu a jsem spojkou na lavičce. Umím nacítit energii týmu, když nám něco nevychází, tu auru okolo. Taky mohu s hráčkami komunikovat jednotlivě a snažím se pomoct s rozborem individuálních videí. Ženský tým je potřeba dobře uchopit mimo led, aby to pak fungovalo i na něm. Prošla jsem si tím jako hráčka a je moc důležité, aby se s ženami komunikovalo. Ony to potřebují, ptají se, proč se to a to děje.
Jak jste ráda, že české rychlobruslení má teď Metoděje Jílka? Že s končící Martinou Sáblíkovou nezmizí.
Metoděj přišel jako blesk z čistého nebe a je to takový přírodňák. On je jako Martina v mužské podobě, jsou to obrovští dříči se silnou mentalitou. Jde jim všechno. Nutno podotknout, že se zrodil úplně mimo systém českého rychlobruslení, má svého zahraničního trenéra a ještě přichází z kolečkových bruslí. Já už se přitom smiřovala, že nikdo nebude mít medaili ani ze sprintu. Jsem ráda, že tam zástupce máme, ale na druhou stranu vidím, jakým směrem se rozvíjí české rychlobruslení, protože by to mělo vznikat nejlépe systémově a s tím se posouvat i celé zázemí.
A to se podle vás neděje?
Hala se nám nepodařila postavit, tam se to propáslo. Každý sport je přitom někdy v rozletu, což jsme zažili v biatlonu, a je potřeba mít všechno dobře připravené, protože ta šance přijde jenom jednou. Pak už se do toho rozletu nedostanete. Sponzory už to nezajímá, což se u rychlobruslení propáslo. Sama jsem zažila, jak je těžké neustále odjíždět do zahraničí, zvlášť pro děti, které by do určitého věku měly mít pevné zázemí doma a chodit do školy. A bez velké základny nemůžete vytvořit silný sport na všech úrovních.
