Nagano zůstává v celém národu, ví Ručinský. Teď odkaz ožívá: Naprosto neskutečné!

Můžu mluvit za všechny a říct, že to bylo něco tak speciálního, že to zůstává dodneška nejen v nás, ale v celém národě. Je to pocta. Týmů je strašně moc a vážíme si toho. Jsme rádi, že jsme byli součástí něčeho tak speciálního, a doufám, že to mělo jen samý dobrý vliv na děti, které přišly k hokeji po nás. Je to krásný odkaz, na který můžeme vzpomínat do smrti.

Hlavně na partu, jakou jsme měli. Na trenéry, maséry, všechny hráče. To byla velká rodina za každé chvíle. Mám z toho neskutečné zážitky. Byla to první olympiáda, kdy mohli hrát hokejisté NHL. Všechno směřovalo k tomu, že bude finále hrát Amerika s Kanadou, ale nakonec jsme se tam nějak vklínili a vyhráli. Budeme na to vzpomínat do konce života.

Byl speciální tím, jak se narodil a byl daný dohromady, co tomu všechno předcházelo a co to provázelo. Hrál jsem ještě několik mistrovství světa a tenhle turnaj byl něco výjimečného. Nemyslím si to jen já, ale je to vidět, jak lidi vzpomínají. Je to český hokejový milník, který zůstane trošku nadsazený nad vším.

Akorát vždycky, když vidím někoho z kluků. Třeba Albiho (Roberta Reichla), Jirku Šlégra nebo Džegra (Jaromíra Jágra), se kterým se vídám častěji. Je těžké to vysvětlit, snažil jsem se o to, ale to by člověk musel prožít celý turnaj, kompletních čtrnáct dní. Parta kluků držela při sobě, měli jsme tam skvělou atmosféru. Ale vzpomenu si vždycky, když dávají nějaké zápasy z olympiády, většinou v únoru. Letos jsem byl po operaci zad a nemohl jsem se moc hýbat, tak jsem koukal na každý zápas, co dávali v televizi. Zase jsem si to připomněl a pro nás je to krásná vzpomínka. Na ty kluky, s nimiž jsem to odehrál, budu vzpomínat navždy.

Určitě tu posvátnou větu. „Hlavně se z toho nepo…“ Ať se dělo, co se dělo, on se toho držel. I když jsme vyhrávali a prohrávali, tak člověk musí zůstat nohama na zemi a dělat dál svoji práci. Myslím, že i on sám byl na tým hrdý, byl jeho součástí a bez něj by to nebylo možné. Vzpomínáme na něj jenom v dobrém.

Asi se to nějakým způsobem mohlo stát. Ale spíš kanadského hokeje. Tehdy si jeli pro zlato, ale nestalo se. A když se podíváte na kanadský tým dnes, tak se s nimi vlastně nedá hrát. Změnili svoje myšlení, způsob hokeje a podívejte, kde jsou. Jestli jsme k tomu pomohli my, to nevím, ale třeba jsme olympiádou v něčem ten hokejový svět změnili.

Už je to samozřejmě dlouho, 26 let. Generace, která na to tehdy v televizi koukala, má svoje děti, možná už i vnoučata. Oni ani vy už si Nagano samozřejmě nepamatujete, na to jste moc mladí, ale naši vrstevníci ano. (usmívá se)

Poprvé jsem šel osobně až na semifinále. Ale celý turnaj je naprosto famózní. Ani nemám slov. Měl jsem to štěstí, že jsem jednou domácí mistrovství světa hrál, v Praze v roce 2004. Ale co se v O2 areně děje teď, je neuvěřitelné. Když mám možnost potkávat lidi ze Švédska, Finska nebo Kanady, opravdu říkají, že to je neskutečné, že takový šampionát v životě nezažili. Jsem rád, že to je právě v Česku, protože jsme hokejový národ a hokejem žijeme. Pro hráče to musí být úžasná zkušenost, protože minulé turnaje tomu letošnímu nesahají ani po kotníky. Vůbec v ničem.

Kluci hrají výborně. Na to, jaká byla nálada před mistrovstvím po tom přípravném turnaji v Brně… Spousta negativních názorů, ale kluci se k tomu postavili nejlépe, jak mohli. Od prvního zápasu jsou bojovní, makají a každý to musí ocenit. Snad budou odměněni zlatem.

Samozřejmě je plná. Je to hokejová, sportovní hospoda. Potřebovali bychom ji trochu nafouknout, ale to bohužel nejde. Je tam výborná atmosféra, lidi jsou spokojení.

Je pravda, že jsem si úplně jsem nepředstavoval, že tohle budu po kariéře dělat, ale nějak to vyplynulo ze situace. S Petrem Nedvědem jsme měli tenhle nápad, zrealizovali jsme ho. Zatím to jede, zatím jsme nezavřeli a nějak to funguje. Snad to bude pokračovat dál. Neděláme to pro sebe, ale spíš pro lidi, pro kamarády a známé, kteří mají rádi dobré jídlo a pivo. Jsme takový rodinný podnik a táhneme za jeden provaz.