Nos mi narovnali a bolest jsem ani nevnímal, líčí bojovník Krejčík. Adrenalin mu stačil

Přitom na úvod finálového utkání hned při prvním střídání u mantinelu nepříjemně podklouzl. „Nevím, proč jsem upadl. Ani strženou hranu jsem neměl,“ nechápal Krejčík. Zbytek duelu už ale odehrál takřka bezchybně.

I se zlomeným nosem. „Narovnali mi ho, je to jenom škrábanec. Trochu to bolí, ale v zápase jsem to nevnímal. Spíš ta mřížka mi vadila. Člověk na ni není zvyklý, periferní vidění je horší,“ popisoval obránce.

Připomenul si tak svá juniorská léta. „To už je dávno…“ usmál se. Se zraněním dohrával už semifinále a o souboj o zlato se nechtěl nechat připravit. „Trenérům jsem řekl, že se na to cítím. Byl bych naštvaný, kdyby mi zakázali nastoupit,“ přiznal. Nevzal si ani žádné prášky proti bolesti. „Stačil mi adrenalin ze zápasu,“ podotkl.

Zlatou medaili převzal jako jeden z prvních, věřit v titul světových šampionů však začal až jako poslední. „Začal jsem slavit až po závěrečném hvizdu. Od série s Třincem se neraduju, dokud rozhodčí nepískne,“ připomněl s úsměvem vyrovnávací gól Daniela Voženílka, který jeho Spartě upřel postup do finále extraligy.

Zpackaný závěr sezony si však Krejčík víc než vynahradil v národním týmu. „Je to neskutečný. Myslím si, že jsme měli charakter a výbornou partu. Až na pár výpadků v několika třetinách jsme si šli za tím, co jsme si nastavili a řekli. A dovedlo nás to až ke zlatým medailím,“ rozplýval se.

A poté už se vydal do kabiny užívat zasloužené chvilky radosti. „Co víc si přát než vyhrát mistrovství doma v Praze. Slavit budeme dlouho,“ přislíbil.