Jágr byl mou inspirací. Dělal jsem dřepy jako on, říká Hossa. A Pastrňák je flegmatik

Hossa tu totiž byl coby jeden z ambasadorů květnového mistrovství světa, a když při setkání spatřil Jágra, hned mu vyprávěl, jak byl počátkem 90. let jeho velkou inspirací.

Byl to svým způsobem můj vzor. Četl jsem jeho biografii, kterou napsal po zisku druhého Stanley Cupu. Inspiroval mě, protože jsem začal dělat dřepy podle jeho vzoru. Hned jsme se o tom bavili. Je to legenda, stejně jako Jari Kurri, který má pět Stanley Cupů. Ta setkání jsou vždycky cool. Před pár dny jsem pro změnu mluvil s Waynem Gretzkym a Markem Messierem. Jeli jsme spolu autobusem. Jako mladý kluk jsem je hltal, stejně tak Kuriho, a najednou s nimi sedím. To je pro mě velký zážitek.

V Chicagu při vyvěšování dresu Chrise Cheliose. Byl tam takový minibus pro deset lidí. Já seděl a poslouchal legendy, co vyprávěly.

Ano. Říkal jsem si, že jsem mu o tom mohl povyprávět, ale v tu chvíli mě to nenapadlo. Měli jsme se na sebe asi pět minut, takže jsme probírali jiné věci. Ale Cheli (Chelios) měl opravdu krásnou slávu. Plno známých osobností, jako John McEnroe, Cindy Crawford, Kid Rock. Cheli prostě zná filmové i hudební hvězdy nebo modelky. Je to zajímá osobnost a jsem moc rád, že jsem si s ním mohl zahrát jeden rok v Detroitu. I když jsme tehdy nevyhráli. Teď pracuje pro Chicago, tak se tam vídáme často. Jsem rád, že mě pozval.

Jo, třeba na rok 2010, kdy jsme hráli za Detroit Winter Classic. Zrovna to bylo v Chicagu na baseballovém stadionu. Tehdy nechtěl Mike Babcock Cheliho postavit, přitom to bylo na konci jeho kariéry. Pak přišel pokyn od generálního manažera, že Cheli tam musí hrát. Mike se proto tehdy rozhodl točit sedm obránců s tím, že Cheli bude tím sedmým. Odehrál ale asi jen dvě tři střídání, což bylo nepříjemné. Cheli ho pak na konci vyfuckoval, nebyli moc kamarádi.

Však vidíte sami, jak dnes vypadá. V jeho věku (62) skvěle. Miluje posilovnu, kolo. Když jsem v 29 letech přišel do Detroitu, Cheli, když nehrál, zamířil do sauny. Já byl zraněný a sledoval ho. V sauně si zapnul televizi, vzal si tam rotoped a já se divil, co to dělá. Normálně koukal na zápas a u toho šlapal. Sám jsem si to pak zkusil, ale po pár minutách jsem zjistil, že to vážně není pro mě.

Ano. V jeho případě to byla jen otázka času. Určitě by to bylo mnohem dřív, kdyby skončil s hokejem. Ale přesto, že v 52 letech stále hraje, tak se v Pittsburghu rozhodli dres vyvěsit, protože si asi mysleli, že se toho jinak nedožijí. (úsměv). Jardovi jsem gratuloval. Je to velká věc, kdo jiný by si to zasloužil víc? Koukal jsem se na ceremoniál a byl vážně krásný. Síň slávy ho ještě čeká.

Jsem celkem zaneprázdněný. Mám tři dcery – dvanáctiletou, desetiletou a nejmladší je rok a půl. Takže za nimi musím běhat. Ale užívám si to. Kromě toho mám svůj byznys. Máme mrazírny, kterým se věnuji, a také sportovní centrum v Trenčíně. Máme tam tenisové kurty, víceúčelové hřiště, kde se hraje třeba hokejbal nebo basketbal. Vybudovali jsme také devítijamkové golfové hřiště. Máme celkem dost členů. Jsem rád, že lidi chodí sportovat.

Dá se to také tak říct. Golf mám rád, tak jsem ho udělal. To není úplně byznys, ale hlavně hobby. Může to fungovat proto, že je to menší, není potřeba mnoho zaměstnanců a strojů. Je to devět kratších jamek. Vídám tam dost lidí s rodinami. Tráví spolu čas, což mi dělá radost.

Ano, ale hlavním adeptem na rychlá auta je u nás spíš Marián Gáborík. Ale také je mám rád. Splnil jsem si sen, že jsem si po kariéře koupil Porsche 911 Turbo S. Občas se v něm jdu projet. Člověk se vyventiluje, provětrám hlavu. Jezdím jen po cestách. Zvolna, takové piánko. Užívám si jízdu. Když to někde jde, také zrychlím. Ale nejsem závodník, abych jel na okruh. Jsem však fanoušek F1 a rád ji sleduji.

Spolu s Mariánem Gáboríkem, který je také z Trenčína, jsme klubu pomohli finanční injekcí, aby to tam fungovalo. Chodíme se na hokej dívat, ale neangažujeme se. Necháváme to na lidech, kteří tam jsou. Co se týká Blackhawks, dostal jsem nabídku pro ně pracovat. Něco jako ambasador, ale ještě jsme se úplně nedohodli. Je to otevřené. A svaz? Miro Šatan (šéf slovenského hokeje) mi dal před několika lety nabídku. Ale protože jsem si chtěl od hokeje oddechnout a nejezdit tak často do Bratislavy, tak jsem mu poděkoval a odmítl. Nemám dostatek času, abych se tomu mohl pořádně věnovat.

Na Ostravu mám krásné vzpomínky. Tam jsme jedinkrát neprohráli. Na Prahu už jsou ale vzpomínky horší (Slovensko prohrálo o gól semifinále s Kanadou i zápas o bronz s USA). Mrzí mě, že nepřišla medaile. Mám dvě čtvrtá místa. Ale život jde dál, už je to historie. Ale výborné je, že se hraje tradičně v Ostravě, která je pro Slováky kousek. Tehdy jsme se tam cítili jako doma a bude to tak i letos.

Těžko říct, když není známa soupiska. Pozitivum je, že máme dvě mladé hvězdy, Nemce a Slafkovského. Když se k nim připojí další, bylo by to nadějné. Tým dál koučuje Craig Ramsay. Pod jeho vedením mě baví hokej sledovat. Líbí se mi herní projev. Možná nějaký zápas prohrají, ale ta dynamika, bruslení… Kluci vědí, co od nich trenér chce. Mám z toho dobrý pocit, je to rychlé, hezky se na to dívá. Kluci se nebojí, že něco pokazí. Craig tomu dal hlavu a patu. Věřím, že přijde ještě nějaký úspěch. Uvidíme, jestli tohle nebude poslední Craigův šampionát, protože už má věk. Moc rád se přijedu podívat osobně, protože bych si chtěl užít atmosféru mistrovství světa jako divák.

Hrál jsem v Ottawě. Takže vím, jaké jsou v Kanadě tlaky. Být jedničkou draftu v Kanadě není jednoduché. Chvíli trvalo, než se do toho dostal, ale myslím, že teď už našel balanc. Má výhodu, že je velký a silný. Je dobrý bruslař, umí hrát fyzicky, vstřelit gól. Bude se jen zlepšovat a Montreal v něm má výborného hokejistu.

Ano, v jednu dobu nás tam bylo sedm Čechů a Slováků. To bylo asi fakt moc. Kluci si pak stěžovali, že víc mluvíme česko-slovensky než anglicky. Měl jsem výborné vztahy se všemi Čechy. Třeba Radek Bonk zůstal v Kanadě. Pozval jsem ho i na svůj rozlučkový zápas, ale nemohl přijet. Zval jsem takhle i Václava Varaďu, ale už začínal přípravu s Pardubicemi. Dobrý kamarád jsem stále s Martinem Havlátem.

Když ráno vypravuji holky do školy, na chvíli si sednu, dám si kávu a podívám se na výsledky. Hodně sleduju Patricka Kanea. Miluju se dívat na Connora McDavida. To je opravdu speciální hráč, který se nerodí často. Je výjimečné, co v rychlosti dovede. Spousta hráčů je rychlých, ale to jeho hokejové IQ v kombinaci s rychlostí je výjimečné. Podobný je MacKinnon nebo Auston Matthews. A pak váš Pasta (David Pastrňák), ten mi přijde jako flegmatik, který si z ničeho nedělá hlavu. Jak je technicky vybavený, paráda.

Je to jeho první rok. Potkal jsem ho před začátkem sezony. Má skvěle nastavenou hlavu. Když jsem ho viděl na tréninku, všímám si asi jiných věcí než běžný fanoušek. Viděl jsem na něm, jak chce na sobě pracovat. O něm ještě hodně uslyšíme. Jeho ofenzivní síla a střela jsou neuvěřitelné.

Je to výjimečný elegán. Povahou mi připomíná Maria Lemieuxa. Má kolem sebe takovou auru, něco speciálního. Věk u něj nehraje roli. Dovede mladým konkurovat a být ještě lepší. Je super příklad toho, že i starší hokejisté mohou být mezi těmi nejlepšími.