Článek
Není se čemu divit, že když v pátek při české oslavě 25. výročí zlatých medailí přišla s Pálffym v útrobách O2 Areny řeč na slovenskou podobu Nagana, sklopil zrak a jeho řeč měla rázem tuze smutný tón. Do Japonska tehdy dorazil po 13 hodinách vyčerpávajícího letu, pak se s třemi bágly přesunul šinkanzem do dějiště her, aby si tu následně sedl na tribunu a nevěřícně sledoval, jak mu olympijský sen mizí před očima.
Slováci se mezi osm nejlepších museli prokousat přes kvalifikaci, která se zprvu zdála být jen formalitou, aby ale pro ně od počátku byla plná strastí.
| 25 let od Nagana |
| Sport.cz vám ode dneška přináší seriál, který každý den připomene nejdůležitější události hokejového Turnaje století v Naganu a vrátí čtenáře o 25 let dozadu. Budeme se držet posloupnosti tehdejších událostí, a tak začínáme slovenským smutkem, neboť pro ně Turnaj století skončil dřív, než pro profesionály z NHL skutečně odstartoval. Zítra přineseme příběh ikonického gólu Roberta Reichla, kterým přelstil finského brankáře Jarmo Myllyse a dopomohl v pátek 13. února 1998 k úvodní české výhře 3:0. |
Remizovali s Rakouskem.
Následně těsně vyhráli nad Itálií.
A pak bylo třeba v posledním mači skolit Kazachstán.
Hrálo se 10. února, přičemž teprve ráno dorazili borci z NHL, kteří do té doby nemohli v kvalifikaci nastoupit a Slováci si tak museli vystačit s evropským jádrem. A kvůli regulím ani do závěrečného kvalifikačního zápasu nesměla slovenská výprava ze zámoří naskočit celá, dočkal se pouze obránce Švehla a útočník Bondra.
Pálffy tak seděl v nafasované olympijské kolekci mezi diváky a kamery opakovaně nabízely záběry, jak nervózně poskakuje či naštvaně lamentuje rukama. „Trpěl jsem jako zvíře," vyprávěl později.
Slováci sice po dvou třetinách vedli 2:1, jenže v té závěrečné nadějný výsledek ztratili a prohráli.
„Bylo to psychicky náročné a taky nespravedlivé, neboť jsme nemohli hrát všichni. Přitom jsme měli dost kluků z NHL, ale kvalifikace se proměnila v loterii. Kazachstán měl sestavu z ruské ligy, což se mu vyplatilo. A tak jsme přiletěli a za dva dny zase letěli domů," říká Pálffy, jenž tehdy patřil do desítky bodování NHL.
Fanoušci pří pátečním utkání hokejových legend Česko - Slovensko, které se uskutečnilo při příležitosti oslav 25. výročí vítězství českého týmu na olympiádě v Naganu. Pro Slovensko ale měl turnaj smutný a brzký konec.
Byl a je svůj, leckdy s ním bylo těžké pořízení. A tak Ľubomír Višňovský vzpomíná, jak po zápase přišel do kabiny. „Řekl: Co jste dělali na tom ledě? Proč jsem sem jezdil? Zdrbal nás a letěl zpátky." I Višňovský, který tu hrál na své první ze čtyř olympiád, dodnes cítí křivdu, že hokejoví vládci omezili start v kvalifikaci všem profíkům.
Slováci pomoc borců z NHL ukrutně potřebovali, neboť evropské jádro bylo po děsivém letu do Japonska zdecimované. Na palubě obránci Jerguši Bačovi totiž vyletěla horečka přes 41 stupňů a upadl do bezvědomí. „Měl skoro nehmatný puls a vypadalo to, že opravdu umře," popisoval tehdy lékař Miloslav Klíma.
Obdobné potíže postihly také Róberta Pukaloviče, a tak musel pilot okamžitě nouzově přistát. „Bylo to drsné, báli jsme," říká i s odstupem čtvrtstoletí Višňovský.
Výborný brankář Čechmánek podržel český tým. Jsem rád, že mě v hokejovém mohli vidět vnoučciVideo: Sport.cz
Mluvilo se o tom, že slovenská výprava podcenila aklimatizaci, ani neměla s sebou vhodné léky. Virózu i střevní potíže měla velká část týmu, také proto herní projev tolik drhnul. „Přišel jsem do jídelny, abych se najedl a nabral sílu. Jenže jsem se podíval na jídlo a bylo mi na zvracení. Nemohli jsme ani trénovat," vzpomínal pro aktualne.sk útočník Jozef Daňo.
Krach v kvalifikaci tak byl nevyhnutelný. „Byly to nejčernější dny, které jsem v hokeji zažil. Mám pocit, že se za 20 let budu ještě kvůli nim budu hrůzou budit ze spaní," říkal před pár lety Peter Bondra.
I on 12. února seděl v Tokiu na letišti a čekal na cestu zpět do Ameriky. Tedy den předtím, než v Naganu vůbec velký turnaj započal. Slováci se tak stali pouhými diváky, kteří pak s nadšením sledovali českou jízdu. „Fandil jsem Čechům, držel klukům palce a klobouk dolů," přiznává Višňovský. A i zklamaný Pálffy měl tehdy jasno: „Když už jsme to nemohli vyhrát my, tak aspoň že Češi, a ne někdo jiný."
