Zanďoura hrát nebudeme, ubezpečuje nový trenér hokejové dvacítky Moták

Rodák z Ostravy se v obsáhlém rozhovoru pro Sport.cz vrátil k důvodům, které ho po třech a půl sezonách a dvou mistrovských titulech přiměly k tomu, aby to na střídačce Ocelářů zabalil, o nové výzvě u reprezentace, o hokejovém olympijském turnaji i o tom, čím vyplnil volný čas. „Po patnácti letech jsem vytáhl hokejovou výstroj a vrátil se na led. Tělo bolí, ale je to fajn,“ usmál se Moták.

Před Vánocemi jste rezignoval v Třinci, na konci ledna jste byl oznámen jako nový kouč reprezentace do 20 let po Patriku Augustovi. Byl jste nabídkou překvapen, nebo to byl dlouhodobější plán?

Nebyl. Nějaké spekulace se objevily, ale neměly žádný reálný základ. Nebo alespoň já jsem o ničem nevěděl. Až tři dny před zasedáním výkonného výboru mi volal předseda svazu (Alois Hadamczik) a ptal se mě, zda bych byl ochoten tuto nabídku přijmout. Po opravdu krátkém přemýšlení a domluvě s rodinou jsem kývl. Pan Hadamczik to poté přednesl na výkonném výboru a bylo to schváleno. Za nějaké tři dny bylo vše vyřešeno.

U reprezentace do 20 let jste v minulosti působil jako asistent. Kývl byste na současnou nabídku, kdybyste zkušenost z minula neměl?

Není moc co se rozmýšlet. Zkušenost s mladou generací jsem měl jako trenér dorostu a juniorů ve Vítkovicích, působil jsem u nároďáků od šestnáctky až po dvacítku. A asi jsem se jen v nějakém oblouku nebo kruhu zase vrátil k té juniorské práci. Dvacítka už je ale více chlapský hokej. Jsou to už hráči, kteří mají něco i za sebou, ale nejvíc toho mají před sebou.

Zaznamenal jste názory, že Zdeněk Moták umí hrát jenom defenzivní hokej a dvacítka hraje ofenzivně, tudíž to není krok dopředu?

Samozřejmě jsem to zaznamenal, a nemyslím si, že by to měla být pravda. Navíc budu hodně spoléhat na nový realizační tým, který vlastně nový není, protože zůstal a nový jsem tam jen já. Jsem rád, že všichni nabídku přijali a že budou pokračovat ve stejném složení. To je pro mě ta nejlepší zpráva. Nejde přijít někam s myšlenkou, že všechno změním, osvobodím a všem ukážu, jak to dělat ještě lépe. To nelze. I do Třince jsem přišel po třech titulech za sebou a byla by blbost si myslet, že hned bude všechno podle mě. To stejné bude u juniorské reprezentace. Myšlenka, že budeme hrát nějakého zanďoura nebo defenzivní hokej, je zcela lichá. Ale zase na druhou stranu, obranná hra je základ a začíná v útočném pásmu forčekem, napadáním, pohybem.

Budete od Patrika Augusty přebírat tým, který získal čtyři medaile za sebou. Podobnou zkušenost máte z Třince, je těžší na úspěch navazovat, nebo začínat v době, kdy se na něj čeká?

Těžší, snazší. Stejně musíš pořád dělat všechno naplno. Pořád musíš dělat věci, které jsou pro úspěch potřebné. Ty situace jsou ale odlišné. Zkušenosti s chlapským hokejem jsem měl, a přestože sleduju i juniorský hokej, je to něco jiného. Podobné bude to, že budeme pod tlakem a já se ho nezbavuju, nepopírám to. Tak to prostě je.

V reprezentaci je to o jednom vrcholu, klíčovém čtvrtfinále, potažmo semifinále velkého turnaje. Jste na to připravený?

Bude to spousta energie i stresu, ale není to jen o tom jednom zápase. Jak v klubu, tak v reprezentaci je důležitá celoroční práce, která vyvrcholí tím klíčovým zápasem. Viděli jsme teď Ester Ledeckou, jízdy měla na olympijských hrách v Itálii famózní, jednou ale zaškobrtla ve čtvrtfinále a stálo ji to zlatou nebo stříbrnou medaili.

Budete jako trenér hokejové dvacítky přesvědčovat extraligové kluby, aby víc nasazovaly juniory a nechaly vyrůst více Sikorů, Tomků, Čihařů či Galvasů?

Každý trenér juniorské reprezentace by si toto přál a ti kluci z extraligy, kteří na posledním mistrovství světa byli, patřili k oporám nároďáku. Ale musím říct, že se mi to mužstvo líbilo celkově. Všichni ti kluci hráli dobře. A má odpověď na otázku, zda bych si přál, aby ti kluci hráli extraligu, je samozřejmě ano.

Už si píšete doma na papírek seznam kluků, které chcete v týmu?

Ten základ vytvoří ti, kteří už v týmu byli. Svou pozici ale musí samozřejmě obhájit. Není to o tom, že byli na jednom mistrovství světa, a proto už mají všechno pod palcem. Takhle to nebude a každý si svoji roli v týmu musí zasloužit. Ale to je, si myslím, normální.

Změní se vám život hodně? Bude náplň vaší práce hodně odlišná od každodenní činnosti v klubu a pendlování mezi Ostravou a Třincem?

Asi určitým způsobem ano. Ale stejně budu hokejem žít každý den. Ubude asi stresu při těch zápasech, které byly i třikrát do týdne, ale o hokej se budu zajímat, budu jím žít a navštěvovat extraligová utkání. I když teď už v pozici jiné.

Asi měsíc jsem nad tím přemýšlel, posledních čtrnáct dní to bylo poměrně intenzivní rozhodování. Takže víceméně měsíc. Nám se extra moc nedařilo, to byl ten největší důvod, proč jsem o tom přemýšlel.

Co jste nakládal na tu pomyslnou váhu, abyste se dokázal rozhodnout, zda ten krok udělat, nebo to táhnout dál?

Zodpovědnost. Pro mě je nejdůležitější zodpovědnost vůči lidem, kteří se kolem hokeje pohybují. Od majitelů přes ten nejvyšší management, střední management, hráče i realizační tým. A v neposlední řadě vůči fanouškům. Měl to být určitý impuls i pro hráče, aby dokázali opustit ty zaběhlé koleje.

Vnímal jste to i tak, že se vztah mezi vámi a hráči vyčerpal?

Nemyslím si, že by se vyčerpal, to ani ne. Vztahy nebyly napjaté nebo špatné. Měl jsem je s kluky vždycky dobré. Pořád jsme se o všem bavili, hledali řešení, ale nemělo to moc nějaký výsledek a výstup.

Nepomohly by výměny? Nebo příchod Daniela Voženílka, který byl na spadnutí?

Vožuch by jistě pomohl, ale dokud nesedí v šatně, tak s tím nemůžete kalkulovat. Je to hráč, kterého všichni milují, když ho mají v týmu, a nenávidí, pokud hrají proti němu. Pro ten tým by to byl stoprocentně dobrý impuls. Ale je důležité říct, že jsem klukům pořád věřil. Věděl jsem, že to jsou dobří hokejisti a co jsem od nich mohl očekávat. Pořád jsem věřil, že se to zlomí. Bohužel se to nestalo.

Kolikrát jste od té chvíle, kdy jste v Třinci skončil, slyšel, že takové místo se neopouští?

Neslyšel jsem to ani jednou. Ale i kdyby, můj názor je takový, že raději zvolit extrémní rozhodnutí než trápit sebe i ostatní. Důležité je, aby to pomohlo.

Tým převzal asistent Boris Žabka a výhry přišly, začalo se dařit víc. Potěšilo vás, jak tým zareagoval?

To je otázka. Samozřejmě doma začali chlapci vyhrávat, bohužel venku se jim až tak moc nedařilo i nadále.

To je něco, co vás provázelo delší čas. Čím to, že to Třinci dlouhodobě venku nešlo?

Nevím, čím to mohlo být. Ale zase na druhou stranu bylo skvělé, že i v těch venkovních zápasech jsme si udržovali vysokou výkonnost v nerovnovážných stavech hráčů na ledě. Měli jsme výborné přesilovky, výborná oslabení. Skvělé naopak bylo, že zápasy, které jsme hráli doma, se nám dařilo otáčet. I když tam byly i takové, někdy na přelomu listopadu a prosince se Spartou a s Libercem, kdy jsme měli v poslední třetině třeba pět, šest, sedm úplně vyložených šancí, ale nedali jsme góly a prohráli jsme 1:2.

Sledoval jste zápasy Třince i nadále?

Úplně jsem to uzavřel, vypustil. Na co jsem se díval, tak to byla dvacítka na mistrovství světa a Spengler Cup. Teď se těším na olympiádu, to bude fajn. Ale jinak se na hokej nedívám, nemám na to ani moc chuť.

Určitě jste ale zaregistroval posun Vladimíra Draveckého do pozice asistenta. Překvapilo vás to?

Celkem jo. Asi vnímá, že mu ten hokejový věk pomalu končí. Ale jaký byl ten důvod, příčina toho rozhodnutí, které udělali, to nevím.

Dobře ho znáte, může z něho být dobrý trenér?

Je to hodně o učení se a o zkušenostech, kterých má z hráčské kariéry na rozdávání. Přepnout z hráče do pozice trenéra je někdy složitější, ale já bych byl rád, kdyby se mu to podařilo, protože Vlado je fajn chlap a mám ho rád.

Budete teď mít víc času na koncerty, na divadla?

No, já nevím, protože ani teď, když mám nějaké to, v uvozovkách, volno, tak jsme ještě s paní nikde nebyli. Jenom na nějakých výletech a tak. Divadla ani koncerty zatím neproběhly (smích). Ale cvičím.

V posilovně?

V posilovně ne, nemůžu posilovat. Jenom takové kompenzační cvičení, aby mě nebolela záda. A chodím na led. Po patnácti letech jsem vytáhl hokejovou výstroj, vypral jsem ji, upravil si ji. Hlavní ale bylo, a to je důležité zmínit, že jsem ji vůbec našel. Začal jsem chodit bruslit se starou gardou. Tělo je rozbité, ale cítím se fajn.

Hrajete se starou gardou Vítkovic nebo Třince?

Je to taková všehochuť. Chodí tam kluci, se kterými jsem kdysi hrál. Je skvělé je zase po letech vidět a poklábosit i o starých časech. Jsou tam většinou kluci z Vítkovic, ale chodí tam i hobíci. Máme tam i kluka z Třince, doktora. Kdybyste chtěli kolonoskopii, tak… (smích)

Jak vám to na ledě jde?

Je to těžké.

Býval jste obránce, jste jím opět, nebo jste se posunul do útoku?

(přikyvuje) Jednou jsem byl v útoku, to je pravda.

Padalo vám to do branky?

Ale jo, nějaké góly tam dáš, ale je to týrání. Mnohdy si říkáš: „Vo.e, už tam nechci jít, nebaví mě to, se.u na to.“ Ale po tréninku si říkáš: „Dobrý, výborné. Ještě, že jsem šel.“ (smích)

Na olympijské hry do Milána se nechystáte?

V Itálii jsme byli nedávno, takže se nechystám. Ale sleduju olympiádu v televizi a tam je vidět všechno krásně. Záběry z dronů, které létají za těmi sportovci, jsou skvělé. Do detailu vám to ukáže všechno. Včera jsem se díval na toho klučinu, jak jel sprint (běžec na lyžích Jiří Tuž). Jak vybíhali ten kopec, on i ten vítězný Nor (Johannes Klaebo), to byla fakt jízda. Ale i holky – běžkyně Kateřina Janotová, nebo olympijská vítězka ve snowboardu Zuzana Maděrová – byly skvělé.

Na hokejový turnaj, kde budou po dvanácti letech hrát hvězdy z NHL, se těšíte?

Na to se musí každý těšit. Nejen řekněme odborná obec, ale i fanoušci se těší a myslím si, že se těší i nefanoušci.

Dokážete se na tyto zápasy dívat v televizi jako fanoušek?

To nevím, pořád tam budu hledat něco, co by se dalo vylepšit, co udělat jinak. Určitě tam budou nové nápady, nová řešení určitých situací, na které musíš reagovat. Hokej se vyvíjí velmi rychle, ostatně jako každý sport.

Kdo hokejový turnaj vyhraje? Máte svého favorita?

Je to strašně vyrovnané. Když se dívám na mistrovství světa dvacítek, tak tam jsou takovým tím hybatelem pokroku Američani. V těch mládežnických kategoriích a v těch juniorských hrají hokej z jiné galaxie, ale zatím to nedokážou nějak posunout do chlapské kategorie. Vůbec bych se ale nedivil, kdyby právě Američani hráli velice dobře a sahali po nejvyšších metách. A byl bych šťastný, kdybychom do toho promluvili i my.

Hodně rezonovala nominace Tomáše Kundrátka. Byla pro vás překvapením?

Nebyla. Jako trenér věříte lidem, kteří pro vás udělali nějaký úspěch. A myslím si, že Radim Rulík klukům, kteří udělali to mistrovství světa v Praze, věří. Tomáš neměl úplně ideální sezónu, ale mnohdy to není jen o bruslení a o práci s kotoučem. Je to o hlavě a on se na tyto zásadní momenty dokáže připravit.

Často se ten současný český tým připodobňuje k tomu z Nagana. Vidíte tam podobnost?

Hokej z Nagana je úplně jiný sport. Ale byly tam největší hvězdy z NHL, i my jsme měli v týmu hráče, kteří v zámoří byli spoustu let a odehráli tam spoustu vynikajících zápasů. Český tým vždy uspěl tehdy, když jsme měli výborného gólmana. To byl základ. A potom partu, kterou oni tehdy vytvořili. Dokázali se semknout, měli dobře nastavenou hlavu a proti určitě lepším hráčům a týmům z toho těžili. V tom nastavení jsme byli zase nejlepší my.