Článek
„Těším se moc. Proti žádné z pěti zemí, které potkáme, jsem nikdy nehrála. Brazílie, Japonsko nebo Čína, to jsou absolutní velmoci," říká talentovaná Koulisiani, jejíž dědeček uprchl z Řecka před občanskou válkou. „Když se u nás oženil, babička musela mít přechýlené příjmení, ale já jsem patřičně pyšná, že ho mám už bez koncovky ová," přibližuje.
Když české ženy hrály naposledy na mistrovství světa, chodila teprve do druhé třídy. „Brzy jsem se vytáhla, samá ruka, samá noha, ale žádné reprezentační sny nebyly. Přišla jsem si dost jako kopýtko. Celá rodina dělá basket, ale mně u něj vadil ten fyzický kontakt. Nepotřebuji se na hřišti se soupeřkami pošťuchovat," říká Koulisiani.
Jedinečná šance v národním týmu se pro ni otevřela absencí zraněné blokařky Veroniky Trnkové. „Ještě mě úplně nedochází, kam až jsem se to dostala. Občas se musím štípnout, že se mi všechno nezdá. Nervozitu se snažím setřást tím, že hodně mluvím," přibližuje a doufá, že na šampionátu dokáží Češky dostat v tabulce alespoň dva týmy pod sebe a postoupit.
„Rozhodující v tomto směru budou asi zápasy s Argentinou a pak 1. října na mé narozeniny s Kolumbií. Kdybychom uspěly, byl by to skvělý dárek," říká benjamínek národního týmu. „S Luckou Blažkovou, která je jen o sedm dnů starší, uklízíme po tréninku a nosíme nejtěžší tašky, ale to k tomu patří. Generační propast necítím, i když starší holky třeba řeší svatby a porod, což ještě není moje téma," uvažuje 188 cm měřící hráčka.
