Článek
S jakými cíli pojedete do USA?Otázka je, na jaký výsledek má vůz a taky je samozřejmě otázka, jaký výsledek mohu zajet já, když jsem ve voze pro Indy půl roku neseděl. Navíc nebudu vůbec testovat a půjdu v Japonsku rovnou do volných tréninků a hned potom do závodu. Bude to chtít chladnou hlavu, neudělat žádnou chybu. Chvíli bude trvat, než se opět dostanu do rytmu oválových závodů. Žádný převratný výsledek očekávat nemohu.
Co bude rozhodovat o tom, zda získáte angažmá i na zbytek sezóny v IRL?Spíš než na mých výsledcích se bude vše odvíjet od zákulisních rozhovorů mého manažera s týmy.
Vracíte se do seriálu, kde se průměrná rychlost blíží 350 km/h. Jak se na to připravujete?Je jasné, že celý první víkend strávím učením, či spíš zvykáním si. Při takových rychlostech je těžké najít limit, za který už nejít. Mám nějaký pud sebezáchovy, ale ten musím překonat tím, že pojedu ještě rychleji tak, abych se vyrovnal nejrychlejším. Snaha o sebezáchranu se dostavuje až v momentě, kdy člověk cítí, že ztrácí nad vozem kontrolu. Jinak ji přebíjí vlna adrenalinu.
Není to až příliš riskantní, jezdit s vědomím toho, že uměle posunujete pud sebezáchovy? Samozřejmě, že musíte posunout hranici strachu, kterou máte z okruhových závodů nastavenou třeba na 250 km/h, mnohem dál. V IRL jezdí rychlejší vozy, na ovále nejsou únikové zóny... Tohle ale překonává každý závodník. Já bych zase třeba nikdy neskočil bungee jumping. To je věc, kterou nemám pod kontrolou.
Nad vozem ale můžete taky absolutně ztratit kontrolu...Pak jen prosíte, aby se vůz chytil ve stopě a dokázali jste se z toho dostat. To jsou přesně okamžiky, kdy překračujete zmiňovaný limit. Můžete mít štěstí a dokážete auto vytočit, nebo jej během vteřiny ztratíte, a to pak hodně bolí.
Co závodník dělá, když v takové rychlosti cítí, že ho vůz přestává poslouchat?Když jde auto do hodin, tak se toho už moc dělat nedá. Maximálně stihnete zafixovat ruce na prsou. Pokud máte o chvilku času navíc, tak se stačíte i nadechnout a říkáte se: 'Možná je to naposled'. (smích)
Vy jste takhle dvakrát seděl po kolizi utažený v sedačce s vyraženým dechem. To musí být hodně nepříjemný pocit...Poprvé jsem si říkal, že už to nechci nikdy znovu zažít. Takže se mi to samozřejmě stalo i podruhé. Ta chvíle, než se nadechnete, je hodně nepříjemná. Adrenalin, který tam ale je, vám tohle pomůže překonat a pak stačí objet pět kol a jste zpátky ve svém rytmu. Největší euforie ale stejně přijde v momentě, kdy se vám podaří nějakou krizovou situaci zdárně vyřešit.
Karamboly v IRL patřily k nejtěžším ve vaší kariéře. Neblesklo vám někdy hlavou 'Proč to proboha dělám...'?Nedokážu si představit, že bych vůbec nezávodil nebo závodil s pomalejším vozem, než mám šanci jezdit. Formule, IRL, nejrychlejší auta, největší adrenalin. To je prostě to, co chci.
Zvlášť po havárii asi není jednoduché znovu usednout do vozu. Zaháníte chmury nějakými rituály?Jediný rituál je, že když si nasazuji rukavici nebo botu, tak začínám vždycky pravou. A do formule nastupuji z pravé strany. Nemyslím si ale, že by to nějak pomáhalo, protože smolných momentů jsem si užil dost a dost. Ale je to prostě takový zvyk.
