Článek
Je Dakar těžší, než jste si představoval?
Neměl jsem o něm konkrétní představu, protože jsem nikdy nejel tak dlouhý závod, a navíc ve velice náročném terénu. Měl jsem informace od členů týmů, takže jsem očekával, že bude těžký, ale skutečnost moje představy daleko překonala. Platím tvrdě nováčkovskou daň, nevěděl jsem vlastně do čeho jdu. Teď už to vím (usmívá se).
V čem vás zaskočil nejvíc?
Úplně ve všem... I když výraz zaskočil není ten úplně pravý, Dakar mě nezaskočil, ale každý den mi připravuje jiné nástrahy, ať už se týkají tratě, neskutečně se měnícího terénu a povrchu, soupeřů, samotné buginy a pochopitelně i navigace. A to všechno v různých obměnách. Několikrát denně řeším situace, které jsem jako závodník v jiných disciplínách nepoznal. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem v dosavadní kariéře zažil.
Ve slavném filmu Knoflíková válka říká malý Žibusík památnou větu: Kdyby sem to byl věděl, tak by sem sem nechodil... Řekl jste si podobnou větu v některých momentech?
(směje se) Vůbec ne! Chtěl jsem Dakar zažít, šel jsem do toho dobrovolně. Poznávám ho každou etapu a neustále se učím něčemu novému. Už jen jízda mezi kameny od velkých po malé, ale stejně nebezpečné, nebo pískem, měkkým, tvrdým, červeným, žlutým, hnědým, těch odstínů má nepočítaně, ale vždy je nepříjemný. To jsou pro mne nové zkušenosti. Pořád se učím číst povrch trati. Na Dakaru prostě nemůžete uspět napoprvé, musíte ho pochopit. Důležité je, naučit se toho co nejvíc, a zužitkovat zkušenosti v dalších letech.
Kdy vám bylo nejhůře?
Spíš očekávám, že teprve bude... Vždycky, když přijíždíme do bivaku, máme toho plné brejle, jak se říká. Náročná je nejen trať rychlostních zkoušek, ale vypnout nemůžete ani na přejezdech. Všude číhají nástrahy. Když jedete po silnici, která je rovná padesát kilometrů, pak mírně zahnete a jedete zase pořád rovně, i to je vyčerpávající, jste unavený, chce se vám spát. Navíc musíte dodržovat přísné předpisy, především co se týká povolené rychlosti. Koncentraci musíte udržet až do zastavení v bivaku.
Závodíte na okruzích, jezdil jste klasické rallye. Mákl jste si někdy fyzicky tak jako na Dakaru?
Kdepak, Dakar je extrém. S okruhy se to vůbec nedá srovnat a nejen proto, že tam si rozhodně sám pneumatiky neměním a nic neopravuji (usmívá se). Na okruhu jedu na maximum, chci být co nejrychlejší. Jedu na limitu trati a auta, obojí znám nazpaměť. Na rallye si nadiktuji do rozpisu nejen povrch, ale každou zatáčku, rovinku nebo hrbol. Na Dakaru jedete také co nejrychleji, i když je rychlost buggy omezena na 130 kom/h. I kamiony jsou rychlejší. Ale jedete tady pořád na oči. I tak je to velká rychlost, když jedete a nevíte kam, co vás čeká na duně nebo za ní, každou chvilku něčemu uhýbáte. Navigátor má sice v rozpisu různé překážky, ale až v její blízkosti vidíte, jak skutečně vypadají. To je asi nejvíc překvapující. Přijedete na místo, které má být hodně nebezpečné a zjistíte, že jste nemusel ani sundat nohu z plynu, a naopak na místě, uvedeném jako méně nebezpečné, zjistíte, že musíte jet krokem.
Každý den na Dakaru staví před Tomáše Engeho nové nástrahy.
Hovořil jste o zkušenostech pro budoucnost. Pojedete Dakar i příští rok?
Ještě není konec toho letošního, ale chtěl bych absolvovat i další ročníky. Samozřejmě rozhodující bude spokojenost týmu s mým výkonem a naplněním předpokladů do mne vložených.
Jaké je svezení s buginou?
Buggyra Can-Am je nádherné auto, které bych přirovnal k motokáře do terénu. Bugina je lehká, dobře ovladatelná, má perfektní pérování a tlumení. Jede se s ní velice krásně a pohodlně.
Už máte plány do sezony, která na okruzích na jaře teprve začne?
To se mě zeptejte až po Dakaru. Pak se uvidí, budeme teprve ladit projekty, které v pravou chvíli představíme.
Tomáš Enge, aneb Hygiena uprostřed pouště.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
