Článek
Během dvoutýdenního grandslamového klání neuplynul den, aby se o Češkách nemluvilo v superlativech. Desetimilionová země bez přestání chrlí další a další šampionky. Před deseti lety se mluvilo o výjimečné generaci, kterou táhla Petra Kvitová s Karolínou Plíškovou, ovšem český tenis umí rozené vítězky produkovat opakovaně, což All England Club poznal potřetí za poslední čtyři roky.
„Ti, kdo neznají tenis, jsou překvapeni. Ti, kdo o tenisu něco vědí, obvykle jen s úsměvem řeknou: Už zase?“ popsal ohlasy kolegů na českou hegemonii velvyslanec ve Velké Británii Václav Bartuška.
„Vlastně by Wimbledon mohl být u nás,“ vtipkovala nad přívalem zdatných nástupkyň dvojnásobná šampionka Kvitová. To ona před 15 lety ukázala směr. Když mohou londýnské tribuny tleskat slečně z Fulneku, proč by to nedokázala hráčka ze Sokolova, Ivančic nebo z Bystřičky u Vsetína, odkud pochází nová šampionka Nosková.
Doma sice najdete jen naprosté minimum travnatých kurtů, ale úspěšnost českých hráček na specifickém povrchu je úplně ustřelená. „Můžeme se tady vyřádit a využít naplno, co nejlíp umíme,“ tvrdila právě Nosková. Češkám to v All England Clubu sedí technicky i mentálně. Když se jich zeptáte na nejoblíbenější grandslam, většina bez váhání odpoví: Wimbledon!
Britové sice pumpují do tenisového rozvoje miliony a miliony liber, ale v ženské kategorii se z osmi domácích zástupkyň jediná protáhla do druhého kola. Zato z deseti Češek se čtyři dostaly mezi nejlepších šestnáct, což je u nás bráno skoro jako samozřejmost. Ve většině zemí by přitom jedna finalistka byla událostí desetiletí. U nás se ovšem řešilo, která z Češek titul v sobotním souboji získá.
V době, kdy se ve sportu všechno měří velikostí trhu nebo výší investic, působí český ženský tenis jako příjemná anomálie, která se ve Wimbledonu stala normou. České finále je něco fantastického, ale překvapivé by spíš bylo, kdyby mezi nejlepšími Češky na trávě chyběly.
