GLOSA: Češi mohou jen závidět. Norové ukázali, že to jde

Norsko totiž na mistrovství světa dokázalo mnohem víc než jen postoupit do čtvrtfinále. Poslalo do záhuby jednu velmi pohodlnou výmluvu. Tu o úzké hráčské základně a nedostatku lidí, z nichž se údajně nedá postavit tým schopný konkurovat nejlepším.

Dá. Jen se musí vědět jak.

Skandinávský výběr přitom nebyl na turnaji za otloukánka. Kvalifikací projel jako nůž máslem, v kádru měl Erlinga Haalanda, Martina Ödegaarda a další fotbalisty z těch nejlepších evropských soutěží. Přesto mu před šampionátem málokdo skutečně věřil.

Černý kůň? Možná. Kandidát na medaili? To už znělo příliš odvážně.

Po několika týdnech bylo všechno jinak.

Norové poslali domů trojnásobného vítěze Afrického poháru z Pobřeží slonoviny, v osmifinále šokovali Brazílii a ve čtvrtfinále měli na lopatě také Anglii. Nezalezli před ní do vlastního vápna, nemodlili se a ani nečekali na zázrak.

Troufali si. Favorita dlouhé pasáže přehrávali a od semifinále je dělilo jen několik okamžiků, které se tentokrát překlopily na druhou stranu.

Krátce před první brankou Anglie míč trefil kabel od kamery, Norové přišli o gól po „soft“ zákroku Haalanda a Anglie nakonec zvítězila v prodloužení. Můžeme debatovat, zda spravedlivě. Na to se ale historie ptát nebude, Anglie postoupila a Norsko jede domů.

Jenže rozhodně ne s hlavou sklopenou.

Norové se totiž nestali miláčky šampionátu pouze kvůli výsledkům. Na tribunách vytvořili vlastní svět. Veslování, pokřik „Ro!“, tisíce rukou pohybujících se v jednom rytmu. Jednoduché, nakažlivé a dokonale norské.

Jejich loď nakonec sice doplula, ale zanechala za sebou pořádně pozitivní dojem.

Norsko nemá ani šest milionů obyvatel. Přesto produkuje špičkové biatlonisty, běžce na lyžích, sjezdaře, světového šachového génia, bronzové hokejisty a nyní také fotbalový tým, který se bez ostychu postavil Brazílii i Anglii.

To už není náhoda. To je systém.

A právě zde norský příběh přestává být jen pohádkou, ale spíše dokumentem pro ostatní. Především pro země, které při každém neúspěchu vytáhnou stejný seznam výmluv. Jsme malí. Nemáme tolik hráčů. Nemáme takové peníze. Nemůžeme soupeřit s velmocemi.

Něco vám to připomíná? Ano, správně.

Co by čeští fanoušci dali za podobnou jízdu. Za tým, který se nebojí favoritů, má jasnou tvář a poblázní celou zemi. Místo ní jim po vlastním brzkém konci nezbylo než si vybrat náhradní hrdiny. A právě Norsku se fandilo snadno.

Haaland, Ödegaard a spol. navíc nemuseli říct poslední slovo. Jádro mužstva je v ideálním věku, zkušenosti z podobných zápasů se jim budou v budoucnosti hodit a po takovém výkonu na turnaji už rozhodně nikdy nebudou bráni za „jen“ to překvapení.

A to bude další zkouška pro Nory. Přijet příště nikoliv jako sympatický outsider, ale jako tým, od něhož se úspěch očekává.