Článek
Není to šokující zpráva, protože svaz byl nakloněn předat řízení soutěže za jasně definovaných pravidel klubům už před šesti lety. Před dvěma o tom reálně oddíly přemýšlely, když dostaly chuť soutěž částečně uzavřít, ale k formálnímu krok zřejmě dojde až teď.
„Jsem rád, že jednání, která jsme před několika lety iniciovali, směřují ke zdárnému završení," řekl šéf svazu Tomáš Král. A Aleš Kmoníček z APK přidal: „Předpokládáme, že řízení extraligy prostřednictvím APK od další sezony nestojí v cestě zásadní problém."
Zkrátka rozvod je téměř dokonán a alespoň na oko se zdá, že by si oba partneři po vzoru všech rozcházejících celebrit mohli na své sociální účty dát příspěvek ve stylu, že „zůstáváme přátelé, i nadále se milujeme, jen teď nemůžeme být spolu."
Touha po osamostatnění extraligy má logické důvody. Extraligové kluby, které jsou zásadními hybateli hokejového dění, ať už jako vychovatelé hráčů či hlavní aktéři úspěšného komerčního produktu, chtějí rozhodovat samy o sobě. Pramení to i z toho, že majitelé týmů už povětšinou nejsou skryti v nepřehledné vlastnické struktuře jako dřív, ale velmi aktivně do hokejového dění promlouvají. A právě úspěšní podnikatelé měli častokrát pocit, že ač sypou peníze do své firmy, kterou klub je, o jeho osudu rozhoduje mnohdy někdo jiný a ještě mu z toho jde slušná apanáž.
Že jim shora ze svazu diktují a oni musí poslouchat.
Je to logická námitka, a ne úplně bez reálného základu.
Na druhou stranu ale svaz v posledních letech na řízení extraligy nelpěl a klubům říkal: Chcete-li soutěž, splňte podmínky a tady ji máte.
Teď k tomu dochází.
Jenže zatím se řeklo jen „a", je ale na čase přijít i s tím „b". Mementem jsou totiž vzpomínky staré víc než 10 let, když už kluby samy o sobě rozhodovaly a byla to mnohdy tristní podívána. Vyvrcholila aférou s odpočtem bodů a podivnou výpovědí směrem k svazu, která měla soutěži vytvořit úplnou autonomii a tedy zbavit ji strachu ze sestupů i baráže. Nestalo se, místo toho následovala blamáž a jednoduchý právní úkon, kdy si svaz extraligu vzal pod sebe. A ač je za leccos právem kritizován, tak extraligu ve velké krizi stabilizoval i posunul.
Ovšem reminiscence na hokejové dýchánky ve velkobítešské restauraci U Raušů, kde se častokrát dostali bafuňáři do takového rauše, že byli schopni schválit kdeco, jsou silným varováním, jak ono rozhodování klubů samy o sobě může dopadnout. Oddíly nedržely kontinuitu, jednou přijel na sraz Pepa a něco odhlasoval, aby příště za stejný mančaft dorazil Karel a děsně se rozčiloval, co kdo minule schválil za nesmysl.
Jak tomu předejít? Dosavadní ředitel soutěže Josef Řezníček už v minulosti naznačil, že pokud extraliga přejde pod kluby, on nebude ve funkci pokračovat. A tak je v první řadě nutné najít silného lídra, jenž bude nadstranický (rozumějte nadklubový), nekompromisní a povede soutěž s jasnou vizí. Ty dlouhodobé cíle musí kluby (rozumějte jejich majitelé) ctít a nesmí se stávat, že když se najednou jeden či pár z nich ocitne v existenčních problémech, tak začnou na zasedáních navrhovat bláznoviny, ať se hraje bez brankáře či jen se čtyřmi hráči v poli, protože to potřebuji. Je v tom ironie, jenže vychází z reálných zkušeností, že až příliš mnohokrát v minulosti platilo, že kam vítr tam plášť.
Ano, extraliga si po deseti letech vedení svazu zaslouží zase dostat impuls a poskočit výš. Ale její převzetí musí být kluby primárně vnímáno jako snaha o zlepšení produktu, musí mít zřetelně definované budoucí plány (sportovní i marketingové) a ne aby byl motorem fakt, že především chci soutěž - byť jen částečně - uzavřít.
Nemá cenu si cokoliv nalhávat, kluby a majitelé po tom touží. Chtějí mít dlouhodobější jistotu, že jejich investice se nezhroutí s jedním nepovedeným ročníkem, a tak zvažují, že by se ze soutěže nepadalo a mohl do ní přibýt z 1. ligy jen ten, kdo splní přísné licenční podmínky. Proč ne, koneckonců ve druhé nejvyšší soutěži se to zase nehemží zástupem čekatelů toužících po postupu. Nicméně - a to je součást onoho mementa - ony licenční podmínky musí platit pro všechny stejně, tedy i pro současné kluby. Pokud je nesplníš, dost nekonečných výjimek a hybaj z elitní společnosti pryč.
Že ti město nezaplatí rekonstrukci stadionu? Je nám líto, zkus to, až ji budeš mít.
Třeba nám pak v soutěži zůstane 12 mančaftů s moderními arénami, třeba zavedeme platové stropy, aby nedostatek kvalitních hráčů nešponoval jejich gáži do horentních výšin a produkt bude i pod vedením klubů vzkvétat.
Třeba...
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie – žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
