KOMENTÁŘ: Atraktivnější hra nároďáku? Ano! Ale až další měsíce ukáží, jestli léčba Rulíkem zabírá

Ne, stejně jako jsem v předchozích sezonách po opakovaně nevydařených či nepřesvědčivých vystoupeních na turnajích Euro Hockey Tour psal, že nemá cenu kvůli výsledkům propadat skepsi, protože to zásadní přijde s výrazně obměněnou sestavou až na květnovém mistrovství světa, tak teď to lze zopakovat i v opačném gardu. Nemá cenu výhru na Karjale přeceňovat, protože vysvědčení Rulík a spol. vyfasují až po květnové pražské maturitě a nějaké dílčí čtvrtletky sice něco naznačují, ale…

... ale zase proč zbytečně brzdit optimismus. Jestli šéf svazu Hadamczik po minulém světovém šampionátu rozjel lehce kontroverzní výměnu trenéra s odůvodněním, že chce – on a hokejový národ – sledovat atraktivnější podívanou, tak Rulík při prvním testu dozajista splnil jeho zadání.

Zvlášť v zápasech proti Švédsku a Finsku byl k vidění aktivní forčeking, rychlý přístup k soupeřovým bekům, žádné brzké prchání do obranného valu ve středním pásmu, jak to bývalo za Jalonena, což u televizí i z tribun nebylo zrovna rajcovní představení. Zvýšil se počet střel, samozřejmě i gólů.

Hráči navíc dokázali dobře přepínat, kdy má napadání smysl, kdy ne. A byť je tento způsob hry fyzicky náročný, celek ho víceméně zvládal praktikovat po celou dobu prvních dvou zápasů, v tom nedělním zase uzpůsobil taktiku, která rovněž přinesla výhru. „Cením si, že jsme hráli ve třech různých sestavách s třemi různými kapitány. I když se měnily přesilovkové formace, dvojice do oslabení a že ač každý zápas byl jiný, tak jsme to zvládli,“ říkal kouč Rulík.

Vyšla sázka na dva mladé gólmany bez mezinárodních zkušeností i kombinace zkušenosti a „noviců“ v obraně. Zajímavá byla také zmíněná rotace kapitánů, protože tak trochu po vzoru některých klubů NHL, které nemají celosezonního kapitána, i céčko na českém dresu během Karjaly putovalo. Ve chvíli, kdy na soupisce chybí Červenka s Kovářem, jsou alternující kapitáni možná překvapiví, leč podporuje to týmovost i jistou rovnost v hierarchii mančaftu.

Tu ještě umocnilo složení řad, protože Rulíkovou filosofií bylo mít čtyři vyrované formace, ne jednu obávanou superlajnu, a tenhle plán evidentně zafungoval. Je povzbudivé, jak se dařilo Lencovi, Tomáškovi či Stránskému, jen je jistým mementem z minulosti, jak na tom případně tyto typy hráčů budou v květnu na konci sezony a ve chvíli, kdy budou mít v mužstvu mnohem skromnější roli. A už prosincový turnaj a Rulíkova volba na něj naznačí, kdo v jeho očích patří do plánované kostry týmu a mezi možné adepty na světový šampionát. Především v obraně těch volných míst pro evropské hráče bude dost.

Pozitivem je i práce Rulíkových asistentů. Tomáš Plekanec se bleskově rozkoukal a rozdával pokyny i poznatky, Marek Židlický má pro beky cenné rady. A o Ondřeji Pavelcovi, trenérovi brankářů, uznale mluvil po utkání s Finskem dvougólový útočník Matěj Stránský. „Před zápasem vyvěsil (na papíru), že brankář Taponen chodí rychle dolů, takže má slabinu v horních částech branky. Tak jsem se toho snažil využít.“

A úspěšně.

Cesta na sever tak dopadla dobře, ale teprve následující měsíce ukáží, jestli léčba Rulíkem národnímu týmu prospívá.