Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – Birmingham není městem, kam byste chtěli vyrazit na dovolenou. Pro české atlety to platí dvojnásob. Návrat bez medaile je historický neúspěch, který československá atletika zažila jen v roce 1938, kdy ještě Emil Zátopek chodil do školy.
Medailová bilance je nejviditelnější, ale nemá největší vypovídající hodnotu. Kdyby se na kladiváře Volodymyra Myslyvčuka a oštěpaře Jakuba Vadlejcha usmálo štěstí a hodili o sedm, respektive devět centimetrů dál, znamenalo by to pro ně velký úspěch. Ale byla by česká atletika ve výrazně lepším stavu? Rozhodně ne.
Alarmující je extrémně nízký počet finálových umístění. Ze čtyřiceti startů (včetně dvou štafet) pouhých pět skončilo v elitní osmičce. Historické minimum od rozpadu federace. Za posledních sedm evropských šampionátů byl počet umístění mezi prvními osmi vždy dvouciferný. Teď se Češi v pořadí národů krčí za Chorvatskem, Tureckem či Izraelem…
Příčiny? Nad nimi si teď bude lámat hlavu svazová trenérská rada i jednotliví kouči. Faktem je, že mezi evropskou elitou se během sezony výrazně prosazovala jen Lurdes Gloria Manuel.
Amálie Švábíková se chystá na mateřské povinnosti, Jakub Vadlejch bojoval se zraněním, Janu Štefelovi se na Diamantových ligách nedaří, blýskl se až na domácím šampionátu v Plzni skokem přes 230 cm. Tam byl ale zase jeho výkon jediným, který by snesl přísnější evropská měřítka. Proto česká výprava letěla do Anglie spíše se skromnějšími očekáváními.
Cesta do finálových bojů vedla pro většinu atletů jen přes výkony na hranici jejich možností. Jenže velká část výpravy naopak zazávodila pod své možnosti. Na stadionu si jediný Petr Meindlschmid vylepšil sezonní maximum, když předtím závodil v sezoně jen dvakrát. Mimo stadion se to dařilo chodcům, kteří na svých nových tratích také mnoho startů neměli.
Vyladit formu na vrchol sezony, což je schopnost, kterou oplývaly osobnosti české atletiky jako Barbora Špotáková, Zuzana Hejnová či Jakub Vadlejch, pokud zůstaneme u dob nedávno minulých, se české výpravě na výjimky vůbec nepovedlo.
Dalším pojítkem mnoha českých vystoupení byly zdravotní problémy. Jistě, vrcholoví atleti se často pohybují na hraně top formy a zranění, ale množství nedoléčených či nových potíží se svaly či klouby bylo extrémní. Navíc to není poprvé, už loni v úvodu sezony přicházelo jedno zranění za druhým.
Oštěpařská legenda Barbora Špotáková v roli místopředsedkyně svazu atlety hájila. „Každý, kdo se sem dostal, je výjimečný,“ tvrdí a má pravdu. Při stále rostoucí atletické základně se na šampionát probojovalo 52 nejlepších z celé republiky.
Na druhou stranu by nominace na vrchol sezony měla být postupným krokem, ne hlavním cílem, který přinese sebeuspokojení. Jistě, mnoho atletů vyrazilo na zkušenou, a kde jinde zkušenosti získat než na vrcholné evropské scéně. A slibné je, že největším mladým nadějím drajv neschází.
Lurdes Gloria Manuel při své jinak skvělé sezoně skončila v 21 letech „až“ čtvrtá a oči se jí leskly smutkem, Petr Meindlschmid přes zranění bral osmé místo, ale sám přiznával, že chtěl víc. Tato touha být lepší a lepší je základním předpokladem pro další progres přes dílčí zklamání.
V době, kdy věkem už veteráni Jakub Vadlejch či Tomáš Staněk stále více bojují se svým tělem, které jim ne vždy dovolí předvést, co umí, se čím dál větší naděje upínají k nastupující generaci.
O výměně generací se ostatně v české atletice mluví už minimálně sedm let, v mládeži patří Češi v Evropě k absolutní špičce. Už ale dozrál čas, kdy by se to mělo projevovat i mezi dospělými, čehož měl být šampionát v Birminghamu důkazem. Nebyl a za rok na mistrovství světa v Pekingu to bude výrazně složitější, protože světová konkurence je ve většině disciplín ještě o dost dál.
Lurdes Gloria Manuel je v 21 letech největším příslibem české atletiky.
Právě výsledky na mládežnických akcích jsou oním pověstným světlem na konci tunelu. Až další roky ukáží, zda generace kolem Michala Rady, Nicole Krutilové, Lindy Botkové či Tomáše Horáka spolu s nedávnými úspěšnými juniory jako Lurdes Manuel, Tomas Järvinen či Petr Meindlschmid postupně převezme roli tahounů reprezentace.
Byl by hřích nevyužít jejich potenciálu. Na svazu i trenérech teď bude, aby jim třeba i birminghamský propadák posloužil jako edukační materiál a ukázal, čeho se v dalších letech vyvarovat. Tak aby na vrcholné akce jezdili atleti v rámci možností zdraví a v top formě.
