NOTES JANA MORKESE: Zásadní postřehy z mistrovství světa do 20 let

Že může česká dvacítka porazit stejně staré kanadské kolegy, si speciálně za oceánem bolestně pamatují. Nestalo se to poprvé. Ale ruku na srdce - většina dřívějších hrdinských výher proti favoritům měla klasickou antickou zápletku Davida s Goliášem a byla vykoupena špičkovým výkonem brankářů a vysokou efektivitou v útoku.

Letošní turnaj přinesl vítězství okořeněné novou příchutí. Poprvé za dekádu si český tým vítězství „zasloužil“ - minimálně vytvořením většího počtu nebezpečných situací a jejich kvalitou (byť je třeba férově dodat, že podle jednoho zdroje byly kanadské střely o něco nebezpečnější).

Datově rozebírám zápasy z juniorských mistrovství už od roku 2015 a český tým se k podobnému obrazu hry nepřiblížil. Až letos. Jasně, výhra je výhra a v daný moment je jedno, jak k ní dojdete. Z hlediska dlouhodobých trendů je ale schopnost hrát vyrovnaný duel anebo dokonce přehrávat favorita mistrovství povzbuzujícím signálem.

Ne vždy se na to soustředíme, ale hokej se neustále proměňuje a vyvíjí. Člověk si pamatuje vítěze, slavné zápasy a konkrétní hra se ztratí v mlze. Přitom se často mění vítězné taktiky, obrana reaguje na útočné nápady, na turnajích se liší kvalita a herní projev soupeřů (před pár lety mělo Německo silnou generaci a mluvilo se o tom, že možná rozšíří světovou špičku).

Ať je to jak chce, teď a tady se podařilo trenérským štábům Patrika Augusty a Radima Rulíka vytvořit taktiku, která dává českým týmům šanci uspět v zápasech. A to i proti papírově silnějším soupeřům.

Takticky srovnaný tým, který důsledně narušuje rozehrávku soupeře a zabraňuje jeho ofenzivním akcím už v samotném zárodku. V důsledku toho se hraje mnohem víc na druhé polovině. Dobrá práce před brankou, dobrý timing střel, týmový výkon. Pokud už se soupeř k nám dostane, narazí na srovnanou obrannou formaci, která neustále hrozí obrátkou hry a nebezpečným brejkem. Nasazení, rychlost a okamžitý přesun hry k soupeři srovnává rozdíly v individuálních dovednostech - pokud se taktice poddají všichni hráči. Ani prvokolové draftové naděje nejsou v klidu, když musí najednou řešit situace pod časovým a prostorovým tlakem. A ještě ne v útoku, ale na vlastní polovině.

Není to jediný možný systém a není bez obětí: není ideální pro všechny hráče. Ale na mistrovství se opět osvědčil.

Mistrovství světa hokejistů do 20 let jsou oblíbená pro svou divokou hru a ofenzivní snahy týmů. Oproti domácí soutěži je viditelná snaha „hrát hokej“ a předvést spíš své ofenzivní schopnosti. Hráči nemají tolik praxe se zkušenými zpomalujícími zákroky. Hraje se rychle a občas trochu divoce: a je to zábava!

A Češi k ní přispěli. Díky měření rychlosti víme, že čeští forvardi patřili mezi dva nejdynamičtější kolektivy na turnaji - hráči jezdili v nejvyšší rychlosti a přidali druhou nejvyšší porci akcelerace. Rychlost v hokeji je zatím míň probádaným tématem, určitě neplatí automatické pravidlo, že rychlejší znamená lepší. Ale pohybovat se v metrikách blízko hokejistů Spojených států nebo Kanady (a zároveň vyhrávat) není určitě špatnou vizitkou.

Pomůže to hráčům do NHL? Úspěch na MSJ určitě šancím českých hráčů na splnění snu o nejlepší lize světa neuškodí, ale z nedávné historie vidíme, že rozhodně nejsou přímou pozvánkou. Medaile z posledních čtyř úspěšných českých účastí na turnaji zatím pomohly k pravidelnému nasazování jen Jirkovi Kulichovi, mezi AHL a NHL pendlují ještě David Jiříček a Jaroslav Chmelař.

Přes našinecké nadávání na nezralost Kanaďanů zůstává Gavin McKenna očekávanou jedničkou draftu. Spousta českých reprezentantů věkově samozřejmě prošla draftem už dřív (včetně MVP šampionátu, Vojtěcha Čihaře), letos stojí mezi hráči do pole nejvýše Adam Novotný, který je aktuálně 12. na seznamu hokejistů v zámoří. Když budete zkoumat čerstvý žebříček organizace Central Scouting dál, v evropských soutěžích jsou hlavní favorité z Finska a Švédska.

Své úspěchy můžeme náležitě oslavit, ale nemá cenu si namlouvat, že držíme v ruce klíčky od juniorského developmentu. Top kreativní dovednosti zatím líp učí jinde a možná bychom o nich měli mluvit mnohem častěji. Ostatně ani preferovaný úspěšný herní styl v extralize nekřičí „hrej a kombinuj“, o pískání faulů nemluvě.

Na draftu bude zajímavé sledovat, jestli NHL přehodnotí svůj postoj k menším kreativním obráncům. Jejich celkový ústup z módy opakovaně shodil i draftové šance Tomáše Galvase, který byl na turnaji vidět hokejově i statisticky.

O jeho hře by se dal napsat samostatný článek, vystačím si s jednou číselnou zajímavostí. „Galus“ měl vyšší icetime, jak je zvykem u většiny obránců v hokeji. Vyšší icetime dává smysl, protože beci mají bruslařsky míň náročné šichty. Ne však Tomáš Galvas, který na ledě udržoval tempo a akcelerace běžného forvarda. S vyšším icetimem obránce, ale v pohybu a s dynamikou útočníka v zápasech nabruslil nejvíc kilometrů ze všech hráčů na celém turnaji (bezmála 37 km). A přidal desítky vytvořených šancí a výhod pro český tým. Bude to stačit?

Švédská cesta k vítězství měla pár zaškobrtnutí (výhru až na nájezdy v semifinále a ani závěr finále nebyl zcela na jedničku), ale nakonec zpětně viděno 7 zápasů = 7 výher. Stylisticky se Švédové snažili hrát trochu jiný hokej. Dobrá kontrola puku, nejlepší kontrolované vstupy do pásma s pukem na hokejce, nejvyšší úspěšnost nahození.

Nezbavovat se zbytečně kotouče, neházet puky hned o prkna ven, umět si vyrobit pohybem formace a rychlým předáváním puku dobré příležitosti. Neměli tak nebezpečné brejky jako český tým, nebyli tak ofenzivně kreativní jako Kanaďané, nehráli tak rychle jako my a zámořské týmy. Ale přesto strávili velkou porci zápasů v útočné třetině. A soupeři byli kvůli nepříjemnému švédskému přístupu nejmíň často u nich.

Jeden velký rozdíl byl vidět i v zápasech českého týmu. Kanaďané měli sice našlapaný kádr, ale jeho obránci až na jednu výjimku nebyli tak konstruktivní. Český forčeking jim dělal problémy. Švédové jsou zvyklí kombinovat i vyvážet kotouče individuálně a to jim pomohlo řešit situace pod tlakem s menšími problémy.