Článek
LIVIGNO (od našeho zpravodaje) – Nejsou prvními ani posledními, kdo chtěl na olympiádě ukázat, na co (nejen) poslední čtyři roky trénoval, přes těžké poslední týdny. Z atletického prostředí si vybavuju například desetibojaře Romana Šebrleho na hrách v Londýně nebo vytrvalkyni Evu Vrabcovou v olympijském Tokiu.
Věděli, že nejsou fit, přesto na hry odcestovali. A své závody nedokončili. Trpké v tom, že místo nich mohl startovat někdo jiný. Ale sobecké rozhodnutí? Rozhodně ne. Zachovali se jako sportovci, kteří ze sebe chtějí za každou cenu dostat maximum. I když kvůli zdraví sami netušili, kam je tělo pustí.
Účast si v mnohdy drsném kvalifikačním sítu vybojovali a jistě by si pak vyčítali, že se o úspěch aspoň nepokusili. I když by se třeba zpětně zachovali jinak.
Olympiáda 2026 v Miláně a Cortině
V italských městech Milán a Cortina začala olympiáda, která potrvá do 22. února. Program a výsledky najdete na našem webu, stejně tak medailové pořadí a program Čechů.
Víte, kde sledovat olympiádu? Sport.cz má dvě online studia, Italské ozvěny a Ciao Italia.
České medaile: Zuzana Maděrová (zlato), Metoděj Jílek (stříbro)
Přečtěte si: Vše o olympiádě 2026 • Sporty ZOH • Nominovaní Češi • Sportoviště • Olympijské oblečení • Historie OH • Symboly OH • Zajímavosti • Kdy bude další olympiáda
Kdyby si teď americká sjezdařka Lindsey Vonnová na nemocničním lůžku otevřela sociální sítě, přečetla by si i spoustu výtek. „Proč hazarduje se svým zdravím?“ „Však už nemusela nikomu nic dokazovat.“
Nemusela a troufám si říct, že ani nechtěla. Jen sobě, že ve 41 letech po sérii operací a dlouhé pauze dokáže být opět nejlepší. Málokdo jí při návratu věřil, a během aktuální sezony skutečně předvedla, že nejlepší je.
Chtěla opět posunout sportovní hranice, jako je posouvala celou kariéru. Nešťastný pád v Crans Montaně byl další drsnou ranou osudu, po níž opět vstala a bojovala.
Skončila pádem i v Cortině, ve velkých bolestech. Až odezní, jsem přesvědčen, že nebude litovat riskantního dobrodružství, do kterého se pustila. Litovala by, kdyby se na sjezd dívala jen v televizi. Kdyby se ve sjezdovém lyžování nepohybovala na hraně, nikdy by se nestala legendou, jakou bezesporu je.
Podobná byla cesta Markéty Davidové. U problému s ploténkami v jejím případě neplatilo, že každým dnem se jejich stav lepší. Nemohla odhadnout, jak na tom bude v závodě. Ale když tréninky ukázaly, že je schopná zvládnout i ostřejší tempo, řekla si: „Jdu do toho.“
Její rozhodování bylo ale náročnější. Vonnová na sjezdovce bojuje sama za sebe. Davidová se postavila do biatlonové smíšené štafety a pro její další členy nebylo vůbec snadné sledovat, jak se na jejím úseku slibně rozjetý závod mění v beznadějný boj.
Nevinil bych ani trenéry. V momentě, kdy mistryně světa a za normálních okolností nejrychlejší česká běžkyně řekne, že je připravena, těžko ji mohou nechat mimo sestavu, zvlášť když není k dispozici adekvátní náhrada. Bylo to hop, nebo trop, ale chtěli se pokusit o nejlepší výsledek.
Davidová byla po závodě zlomená, dvakrát víc, než kdyby výsledkově pohořela v individuálním závodě. Jistě i u ní se dá bavit o tom, zda jí vrcholové sportování nemůže uškodit i do běžného života. Na druhou stranu sport na top úrovni obecně nejde považovat za zdravou aktivitu a Davidová má kolem sebe největší české lékařské kapacity.
Ale pro sportovce, který už dosáhl na nejvyšší mety a žene ho hlad po dalších úspěších, je rozhodnutí jít do rizika takřka na hraně sebeobětování možná leckdy špatnou, ale logickou volbou.
