Článek
Jaká byla, už dobře víte, protože z Krejčího se stal světový plejer, který v pátek definitivně uzavřel hokejovou kariéru. Byla výjimečná a úchvatná.
On sám ještě toužil ji protáhnout do května příštího roku a až na světovém šampionátu v Praze dát definitivní sbohem. Už dopředu avizoval, že v adventním čase si vybere klub, do něhož by po Vánocích naskočil, jenže, ač se nabídky hrnuly, tak Krejčího agentura nakonec místo velkého oznámení ohlásila, že zdravotní potíže už nedovolí 37letému borcovi se na velkou hokejovou scénu vrátit.
A tak je tu čas vzpomínání.
Coby novinář jsem měl štěstí, že jsem Krejčího reprezentační kariéru mohl osobně orámovat, viděl jsem naživo jeho první i poslední mač, během nichž se „bezejmenný“ kluk proměnil v osobnost a hokejovou star. Derniéru si leckdo vybaví, protože je z loňského května a měla ve finském Tampere bronzový podtext.
A premiéra? Ta se odehrála 28. dubna 2008, symbolicky v den Krejčího 22. narozenin, v kanadském městě Trois-Riviéres proti Francii (5:3). Krejčí v generálce před světovým šampionátem, který hostil Québec, dostal dočasné místo ve třetím útoku po boku Irgla s Rolinkem, protože pro samotný šampionát s ním kouč Hadamczik počítal s pozici v elitní formaci s Eratem a Eliášem.
A vybavuji si, jak před svým debutem měl Krejčí velké obavy. Ne však ze hry, nýbrž z čísla, které bude nosit na zádech. Na „jeho“ 46 měl nárok služebně starší Petr Kumstát z Karlových Varů, a tak se zprvu na soupisce u jména Krejčího objevilo č. 68. Jágr byl tou dobou v jednom ze svých reprezentačních důchodů, a tak maséři – nejspíš z hecu – přidělili toto numero vyjukanému novicovi z Bostonu. „S tím prostě nemůžu hrát,“ zlobil se.
Nakonec pro onen přátelák vyfasoval číslo 25, aby pak šampionát odehrál s 64.
David Krejčí na svém prvním mistrovství světa v roce 2008
Ten turnaj nebyl povedený. Krejčí sice skutečně začal v první formaci, ale po prvním zápase ho Hadamczik odsunul až do té čtvrté a konec šampionátu ani neodehrál. „Začal jsem v první lajně, z čehož jsem byl vykulený. Hráli jsme proti Dánsku, Židlický mi od modré nahrál puk, já to zkazil a soupeř jel sám na bránu a dal gól. Pak už to šlo z kopce – čtvrtá lajna, tribuna. Ale ta zkušenost byla neskutečná a posunula mě dál. Chtěl jsem se zlepšit, abych byl už stálice, až zase přijde šance. Když máte totiž jméno, trenér vás zná, podrží vás,“ vyprávěl mi později.
V tom příběhu i odpovědi se podle mě skrývá ta zásadní ingredience pro úspěch Krejčího kariéry.
Leckdo zmiňuje jeho výjimečné ruce i hokejové myšlení, díky kterým uměl diktovat tempo hry a být nepostradatelnou součástí pro své parťáky. Další poukazují na Krejčího umění zvládat klíčové a psychicky náročné zápasy, na jeho proměnu v play off.
To vše je pravda, ale bez schopnosti dřít a touhy zlepšovat se by to bylo k ničemu.
Krejčího hokejový růst byl postaven právě na tom, že svou pílí postupně zdolával vyšší a vyšší mety. Když coby dorostenec přišel do Třince a viděl kolem sebe své spoluhráče, nejdřív nevěřil, že se přes ně prosadí. A tak trénoval víc, dřel třeba i na letní dovolené s rodiči v Chorvatsku, až rostla jeho role tam i později na Kladně.
Muka prožíval také v kanadské juniorce, neuměl anglicky, navíc angličtina by mu stejně ve frankofonní oblasti byla skoro k ničemu. K tomu měl pocit, že ho kouč Benoit Groulx v Gatineau snad až šikanuje. „Objevil ve mně talent. Takže když šli všichni domů, já musel makat dál.“ Piloval buly, jindy donekonečna střílel, učil se zámořskému stylu nahazování. „Pak jsem sundal rukavice a viděl jen krvavé puchýře.“
Až později pochopil, že bez Groulxe by se do NHL nikdy nedostal. „Je to tvrdá cesta. Ale když si vyberete juniorku v Americe, musíte být rozhodnutý, že neutečete.“
Jenže… Debut v NHL si Krejčí odbyl 30. ledna 2007, hned ve třetím střídání ho ale za otravování brankáře srazil na led bitkař Buffala Adam Mair. „Probudil jsem se až v šatně. Najednou bylo vše jinak. Když mě povolali, byl to sen, pak přišla noční můra.“
Zvedl telefon, zavolal rodičům a hlásil, že na farmě dohraje sezonu a „pak nejspíš pojede domů, protože na NHL asi fakt nemá“.
Jak velí jeho nátura, nevzdal to. V další sezoně se Bruins zranil centr první formace Savard, kouč Claude Julien svěřil tuhle roli na čas Krejčímu a prostor mu ponechal i po Savardově návratu. Dřina se vyplatila, protože suma sumárum z toho bylo 1032 zápasů v NHL, Stanley Cup…
Teď pro Krejčího naplno startuje hokejový důchod a reprezentace, ve které kdysi prožil tak rozpačitý začátek, se musí v květnu obejít bez něj.
Není však pochyb, že by si v nabité O2 areně – stejně jako Tomáš Plekanec či Jakub Voráček – měl vysloužit potlesk vestoje, protože mělo tuze velký smysl ty brusle tenkrát z popelnice vytáhnout.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie – žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
