Článek
Livigno (od našeho zpravodaje) – Český kouč rakouského týmu na olympiádě pokračuje v rodinné tradici. Kříž je totiž synem lyžařky Olgy Charvátové-Křížové, bronzové medailistky ze Sarajeva. Jeho sestra Klára se na zimních hrách představila dvakrát. „Mám pocit, že jsou ze mě nadšení víc než já sám,“ usmívá se mladý trenér v rozhovoru pro Sport.cz.
Jak si užíváte svou olympijskou premiéru?
Je to super. Než jsem do Livigna odjel, říkal jsem si, že to bude závod jako každý jiný. Ale jakmile jsem vstoupil do vesnice, hned na mě ta atmosféra dýchla. Uvědomil jsem si, že nic víc prostě není. Najednou dostávám zprávy od různých kamarádů nebo spolužáků od základní školy. Olympiádu prostě sleduje celý svět, což je pro nás super reklama. Třeba to přivede ke sportu nové potenciální olympioniky. Myšlenka šířit pohyb a zdravý životní styl je vlastně ta nejdůležitější.
Coby aktivní freestyle snowboardista jste se na olympiádu nekvalifikoval, na rozdíl od mámy Olgy nebo sestry Kláry. Co vám doma řekli, když se dozvěděli, že do Livigna vyrazíte?
Mám pocit, že jsou z toho nadšení víc než já sám. Jsou na mě hrdí. Je tam ještě jedna paralela. Můj dědeček, kterého jsem nezažil, býval šéftrenérem českých lyžařek. Taťka mi teď říká, že by ze mě děda měl určitě radost. Teď jsem tak trochu dopsal rodinný příběh. Máma má olympijský bronz, starší ségra se účastnila dvakrát, mladší pojede na paralympiádu jako trasér.
Nikdy do vás nerýpali, že jste si místo lyží vybral snowboard?
Párkrát zmínili, že bych tu třeba mohl stát po boku Jana Zabystřana. Ale to nikdy nevíte. Ne, musím říct, že od rodičů jsem měl skvělou podporu. Když jsem sáhl po snowboardu, slyšel jsem to nejlepší, co šlo. Ať si vyberu, co chci, a hlavně to dělám s láskou. Na olympiádu jsem to sice nedotáhl, ale když tu teď můžu stát jako trenér, asi si to užívám ještě víc, než jaké by to bylo coby aktivní sportovec.
Proč?
Když vidím, jaký tlak sportovci musí zvládat… Jsme tu dva a půl týdne a třeba Anna Gasserová má prostor mezi závody nabitý rozhovory a dalším programem, že udržet myšlenky na to, že tu je hlavně kvůli snowboardu, je strašně složité. Mazec. Pro mě je to velká výzva, abych dával pozor, jestli všechny věci fungují.
Když už jsme u vaší hvězdné svěřenkyně, jaká Gasserová je?
Úspěchy mluví samy za sebe. Je to dvojnásobná olympijská vítězka. Snažíme se všechno dělat na top úrovni. Ale musím říct, že je to normální holka, která stále stojí nohama na zemi. Můžu si s ní normálně pokecat a zasnowboardovat, což mě vlastně překvapilo. Neznám moc lidí, kteří by měli k tomuhle sportu takovou lásku. Je do snowboardu maniak. Věnuje se tomu na nejvyšší úrovni čtrnáct let, každý den se probouzí a chce být lepší. Lepší než včera. Přitom už nemusí nikomu nic dokazovat. Je jí 34 let, dostala se do finále a má šanci na medaili. Z tohohle hlediska má u mě obrovský respekt a já jsem rád, že u toho s ní můžu být.
Anna Gasserová během kvalifikace na olympijských hrách.
Před olympiádou sama o sobě říkala, že se cítí být lepší snowboardistkou než před čtyřmi roky. To je fajn vysvědčení i pro vás, ne?
Rád to slyším. Myslím, že má pravdu. A to neříkám kvůli tomu, že bych na tom měl zásadní podíl, i když doufám, že trochu mám. Anna je prostě technicky náročná na to, co dělá. V létě jsme trénovali společně i s jejím přítelem Clemensem Millauerem, který je taky v týmu. Při skocích do bagů jsme šli do takových detailů, měli jsme nespočet rozhovorů a objevili jsme spoustu nových věcí. Je vidět, že to nese výsledek. Mám radost, že to dává smysl a posouváme se.
Není škoda, že to je pro Gasserovou poslední olympiáda?
Člověk někdy musí skončit. A na vrcholu je to správné. Už to mohla zabalit po Pekingu a bylo by to v pohodě, roky na to měla. Ale těší mě, že ukazuje ostatním holkám, že se jde měřit s nejlepšími i v takovém věku. Ať už to dopadne jakkoliv, bude to krásné rozloučení s big airem na olympiádě. Ještě ji čeká slopestyle. A já si stejně myslím, že ještě jednu sezonu přidá, protože příští rok hostí mistrovství světa právě Rakousko. Uvidíme, jak se rozhodne.
Co čekáte od večerního finále?
Anna je v úplně jiné pozici než před čtyřmi nebo osmi roky, kdy byla největší kandidátkou na zlato. Teď je tam spousta holek, které mohou na titul zaútočit, což je pro sport super. Ale ona má taky šanci. Nadšeni bychom však byli z jakékoliv medaile. Uvidíme, jak budeme riskovat, možná budeme taktizovat podle výkonu ostatních holek. Přece jen Anně už není dvacet, nechceme ji poslat na smrt. (směje se)
Jste nervózní víc před závodem svých svěřenců, než když jste aktivně jezdil, protože už vlastně při skoku nemůžete nic ovlivnit?
Ano, jsem. Ani nevím proč, naopak bych měl být v klidu, když už stejně s výsledkem nic neudělám. Nejhorší je, když mi v hlavě začne šrotovat, co bych měl jako trenér dělat. Mám jim něco říct? Nemám jim říkat nic? Snažím se řídit intuicí.
Anna Gasserová na ramenou snowboardisty Benjamina Karla nesla vlajku ma slavnostním zahájení v Livignu.
Dokážete se v tréninku stále s Gasserovou měřit?
S Hannou Karrerovou, kterou taky vedu a která se taky dostala do finále, ještě jo. Ale na Annu už nemám. Když loni začala skákat Cab 1260 v trojité ose, hned jsem věděl, že tady mi ujel vlak. Je super to vidět. Vždyť jsem o čtyři roky mladší než ona.
Jak bylo těžké si u ní vybudovat důvěru?
Vlastně ani ne. Ona znala moje videa, která jsme natáčeli s produkcí, takže viděla, jak jezdím a že něco umím. To mi moc pomohlo. Víte, vztah mezi trenérem a jezdcem se buduje roky. Je potřeba si vybudovat stejný jazyk, kterým komunikujeme. A tím nemyslím angličtinu, protože já německy neumím. Jde o to, aby nám stačilo mluvit v heslech a rozuměli si. Anna mi sama říká, že sehrané myšlenky jsou pro ni to nejdůležitější.
Povedlo se vám najít společnou notu?
Myslím, že jo. Víme, jak navzájem fungujeme. Někdy jsou situace extrémně napjaté. Ztratíme nervy, ale chápeme, že tohle k tomu druhému patří. Všichni se vidíme v situacích, které jsou hodně otevřené. Technika je u trénování jedna věc, ale možná ještě důležitější je pochopení, empatie.
Jak vám v tom pomáhá mentální koučink, který také praktikujete?
Hodně. Sám často nevím, co mám dělat, ale často se stačí zeptat, co ten sportovec chce. Šikovné pokládání otevřených otázek je skvělá metoda. Já jsem v závěru kariéry sám spolupracoval s mentálním koučem, zaujalo mě to, tak jsem si také udělal semináře a kurzy u Václava Szakála, který spolupracoval s lyžařem Kryštofem Krýzlem nebo hráči NHL. Pak jsem poznatky začal používat v trenérské praxi. A opravdu se to hodí.
Anna Gasserová postoupila do finále big airu z devátého místa.
Rakouskou reprezentaci vedete třetí sezonu. V čem jsou Rakušané v podmínkách pro freestyle oproti Česku napřed?
Mají hory. A systém je tam nastavený o něco lépe. Je tam spousta škol, kam děti mohou jít a u toho provozovat snowboard. V Česku máme spoustu mladých talentů a kdyby se nám taky povedlo školní systém zlepšit, mohli bychom vychovat mnohem víc elitních freestylistů. Problém vždycky přijde po 16. roce, kdy neexistuje žádný prostředek, jak s nimi pracovat dál.
Rakouské barvy obléká i hvězdný Matěj Švancer, pražský rodák. Znáte se, i když místo snowboardu nazouvá lyže?
Známe se dobře. Je to celkem vtipné, protože když se potkáme, hned se začneme bavit česky. Ať už jsme kdekoliv, vždycky mi udělá radost, že můžeme prohodit pár slov česky. O lyžování i o životě.
Jak vnímáte, že si před pěti lety zvolil Rakousko místo Česka?
Přestěhoval se tam s rodinou v mladším věku. Už jenom to, že mohl bydlet v horách, mu ohromně pomohlo. Matěj je jeden z nejlepších lyžařů, co se techniky jízdy týče. To mu dává velký prostor si s lyžemi hrát a vymýšlet nové triky. K dispozici měl snowparky, to šlo taky ruku v ruce. Rakouská reprezentace si ho navíc sama odchytla a hodně o něj stála. A to hrálo zásadní roli.
