Článek
Sedím v tiskovém centru hokejové haly, do klávesnice bouchám aktuality z Pekingu, když se za mými zády ozve mladý ženský hlas. „Dobrý den, vy jste z Česka?" Zvědavě se otáčím a vidím usmívající se čínskou dobrovolnici pomáhající na hrách s každodenním provozem.
S českými kolegy ihned zjišťujeme, co může vést dívku z Pekingu ke studiu češtiny. Jako první mě napadl partner, jenže jsem vedle. „Jednou jsem v reality show viděla obrázky Prahy, a to město se mi strašně líbilo," vysvětluje Lucie; prý pro nás bude toto jméno snazší na zapamatování; proč se na Pekingské univerzitě rozhodla studovat český jazyk.
Když ji chválíme, že na tři roky studia mluví česky velmi dobře (byť na delší povídání si netroufá), zdvořile poděkuje a přiznává, jak ji mrzí, že kvůli covidu ještě nemohla Česko navštívit. Podobně to prý má i jejích 11 spolužáků, na začátku studia jich bylo o tři více.
Když teď každý den dorazíme do tiskáče hokejové haly, nezdravíme čínské dobrovolníky v angličtině nebo čínštině. Vystačíme si s češtinou. A to nejen s Lucií. Ta totiž pár slov naučila i většinu svých kolegů. A je moc příjemné na druhé straně zeměkoule každý den slyšet „Ahoj, jak se máte?"
