Článek
„Bylo to hodně intenzivní. Je to ale krásný kontrast toho, že když jsem v Česku, tak jsem obyčejný týpek z Ostravy, kterého nikdo nezná a mám svou pohodičku. Kdežto tam mě ti lidé poznávají,“ uvedl Satoria. „Byla tam dokonce jedna paní, která když jsem jí podal ruku a podepsanou kartičku, tak začala brečet. To bylo takové uvědomění, že pro ty lidi asi něco znamenám a že si váží, co jsme tam dokázali. Je to odměna za to, jak dlouho se baseballu věnuju,“ podotkl osmadvacetiletý reprezentant.
Satoria na sebe upozornil v Japonsku především na předloňském WBC, kdy v utkání proti Japonsku úspěšně držel české naděje na úspěch. Získal i skalp hvězdného Šoheie Ohtaniho. „Ano, všichni mi to připomínali. Je to takový legendární moment. Stavili se za mnou i někteří japonští baseballoví hráči a chtěli vidět, jak ten míč držím. Měl jsem tam i svou rukavici, tak si ji fotili a prohlíželi. Napodobit se jim to ale nepovedlo. Dělník je jen ´one and only´,“ usmál se.
Do Japonska odcestoval na propagaci Ostravy při výstavě Expo v Ósace. Původně napadlo představitele města vzít tým místního klubu Arrows. „Máme i nějakou spolupráci na Riseisha University. Nakonec jsem jel z finančních důvodů jen já, ale na té škole jsem se stavil a dal jsem si nějaké hody proti jejich pálkařům. Chtěli se mnou mít i autogramiádu, použít mě jako tvář a ukázat, že když se za mnou nedostali na WBC, tak mají šanci takhle,“ řekl Satoria.
V Japonsku strávil týden. Byl také u slavnostního nadhozu tamější ligové soutěže mezi týmy Čiba Lotte Marines a Orix Buffaloes. „Byl jsem nervózní asi víc, než v zápase proti Japonsku. Měl jsem dva týdny po sezoně, kdy jsem nedržel balon v ruce a ještě tam stál pálkař, což při slavnostních nadhozech v Evropě není. Říkal jsem si, že si hlavně nesmím udělat trapas a narvat ho do kolena nebo tak,“ líčil Satoria.
Do Japonska se vrátí i příští rok, neboť se tam Češi představí na dalším ročníku WBC. Ve skupině se vedle domácí reprezentace utkají s Tchaj-wanem, Jižní Koreou a Austrálií. „Teď už víme, co nás čeká a to bude odlišné. Bude to určitě těžší než předešlé WBC a pro mě to bude poslední reprezentační akce. Skončím to tam, kde jsem se nějakým způsobem proslavil. Jak se říká, končit se má na vrcholu a já to takhle chci dodržet,“ uvedl.
Na rozdíl od mladších kolegů nemá ani ambici se v budoucnu pokoušet prosadit v japonských klubech. V Česku ho drží nejen rodina, ale i práce. „V ČEZu je mi dobře a kdybych takhle jednou utekl, byla by horko těžko cesta zpět. Musím myslet na to, že mám prcka a rodinu. Bylo by to pěkné, ale je to nereálné,“ podotkl.
Snahu reprezentačních kolegů prosadit se do týmů tamější nejvyšší soutěže ale vítá. Zatím se to povedlo Marku Chlupovi. „Je to asi rozumnější než Amerika. Za prvé jsme si tam (v Japonsku) udělali nějaké jméno a je to i jednodušší. Prosekat se systémem amerických soutěží je hrozně náročné a musíte i soupeřit s hráči z Latinské Ameriky. My jako Evropané tam nemáme takovou pozici, jako tito hráči, takže japonská cesta je jednodušší. Jsem za Marka moc rád, že toho dosáhl,“ doplnil Satoria.
