Jsem neskutečně vděčný, že jsem Perunovu možná poslední Ostravu mohl hrát s ním, svěřil se Sedlák

Češi si museli právo startovat na turnaji vybojovat v kvalifikaci a finále pro ně bylo osmým zápasem v posledních pěti dnech, přesto se s největšími favority turnaje rvali bez respektu. V úvodním setu prohrávali už o čtyři body, přesto z něj dokázali udělat drama a ztratili ho nejtěsnějším rozdílem 19:21.

Ve druhém naopak drobný dvoubodový náskok v úvodu získali domácí plážoví volejbalisté, následnému obrovskému tlaku olympijských vítězů z Paříže 2024 a mistrů světa z roku 2025 nedokázali odolat. Síly odcházely, bodová ztráta narůstala. „Švédi ukázali nezlomnou vůli a možná i trochu víc energie,“ přiznával Jiří Sedlák.

První mečbol měli Seveřané za stavu 20:14 a okamžitě ho proměnili. „V prvním setu jsme měli několik šancí, jak ho získat, ale museli bychom opravdu předvést náš úplně nejlepší výkon. Ve druhém, byť jsme měli dobrý začátek, začali Švédové hrát opravdu strojově a v jeho druhé polovině už nás trochu zlomili,“ popisoval 31letý Perušič, který si z Ostravy odváží pátý cenný kov.

Loni bral s Davidem Schweinerem bronz, v letech 2019, 2021 a 2022 stříbro. Sedlák si o medaile zahrál poprvé. „Byl to naprosto úžasný zážitek, a věřím, že i kdybych tady někdy třeba urval zlato, tak stejně na tohle budu vzpomínat jako na jeden z nejlepších turnajů v životě. Hrát takové zápasy v těch ostravských kulisách bylo naprosto neuvěřitelné. Jediné, co mě na tom mrzí, je, že jsem Peruna nemohl poslat zítra do práce se zlatou medailí na krku,“ culil se 26letý Sedlák.

A možná taky to, že jej po fantastickém turnaji zřejmě nepřemluví k návratu mezi profesionály. „Na mém režimu se nic nemění. Byť tohle jsou zážitky, které jsou nezapomenutelné a které by si člověk ideálně prožil rád každý rok,“ pousmál se Perušič, který v lednu ukončil profesionální kariéru a nyní se vrátí na pozici reprezentačního náhradníka a beachvolejbalového důchodce.

„Taková byla dohoda s trenérem Andreou Tomatisem, že odehraju Ostravu s Jirkou a s Matyášem Džavoronokem Gstaad a pak ještě mistrovství Evropy ve Starých Jablonkách. Jestli tenhle turnaj na tom něco změní, je na rozhodnutí trenéra, které budu respektovat,“ uvedl Perušič.

„Jsem neskutečně rád, že jsem mohl možná jeho poslední Ostravu v životě hrát s ním a budu mu za to navždy vděčný. Až jednou Perunovi dojdou body i energie, tak to ve světovém beachvolejbalu zanechá díru, která se možná nikdy nezacelí. Jedině, že by se našel další takový neuvěřitelný talent,“ svěřoval se Sedlák.

Jeden kandidát se na ostravský písek dostal krátce po skončení finále a nese jméno Marek. Zatím ho po kurtu nosil v náručí pyšný tatínek Ondřej, ale za nějakých sedmnáct let… „Bylo by to krásné, kdyby se vydal ve stopách buď mých, anebo manželky, to znamená na basketbalovou palubovku. Kurty si osahal, vypadalo to, že se mu prostředí líbí, tak třeba se sem jednou vrátí. A třeba konečně vyhraje to zlato,“ usmíval se Perušič.