Ani díra v srdci teplického kanonýra o fotbal nepřipravila. Divecký o kariéře, chybách při přestupech, ale i strachu o život

„Dařilo se nám a já měl spoustu nabídek k přestupu. Tu nejlákavější a nejkonkrétnější z pražské Sparty. S Ivanem Horníkem už jsme tehdy měli dokonce domluvenou schůzku v hospodě U Grobiána,“ vrací se v dalším díle Kopaček na hřebíku Radek Divecký o čtvrt století zpátky do minulosti.

„Tři hodiny jsem tehdy seděl u pana Hrdličky v kanceláři, tři hodiny mě přemlouval, abych zůstal. Že ve Spartě hrají v útoku Lokvenc se Sieglem, že si tam nekopnu a budu sedět na lavičce, že… Nakonec jsem jeho argumentům podlehl, přestup na Letnou odmítl, v Teplicích podepsal novou smlouvu a zůstal. Možná bych ve Spartě opravdu nehrál, ale po těch letech jedno vím – tenkrát jsem udělal chybu, že jsem to alespoň nezkusil.“

Zůstal, v Teplicích ještě rok střílel góly, ale nakonec přesto odešel. A dokonce až na druhý konec světa. Do Koreje…

„Další chyba, kterou jsem udělal a kterých se v mé kariéře nakupila spousta. S Teplicemi jsme jezdili každoročně na soustředění na Kypr a tam se utkávali v přípravných zápasech s korejským klubem Chunnam Dragons z Kwangjangu. Mně se proti Korejcům pravidelně dařilo, takže jejich manažer Kim přišel s nabídkou na přestup. Zajímavou pro Teplice a finančně i pro mě. Všechno to bylo ale strašně ukvapené. Byl jsem v Kwangjangu sám, se spoluhráči jsem se nedomluvil, protože kromě kapitána mužstva neuměl nikdo anglicky, bylo to prostě těžké. Přitom krásné prostředí, hodní lidé, kteří se o mě starali. Po půl roce jsem ale cítil, že to nedám, a vrátil jsem se. Kdybychom tam byli třeba ve dvou s Petrem Fouskem, který přišel po mně, anebo kdybych se tehdy kousnul a ještě vydržel, třeba by se to změnilo. Ale to jsou kdyby,“ přiznal Radek Divecký, že fotbalových štací prošel během kariéry spoustu, ale většina z nich měla krátké trvání.

I proto z Teplic odcházel a zase se do nich vracel.

„Vždycky jsem měl trochu smůly… Když do Teplic přišel trenér Mareček, na rovinu mi řekl, že chce mužstvo omladit a že se mnou nepočítá. Dohodil mi angažmá v polské lize u trenéra Páníka ve Štětíně. Všechno tam perfektně fungovalo do chvíle, dokud byl majitelem klubu pan Ptak. Po něm ovšem převzal klub jeho syn, který udělal nějaký průšvih a utekl do Brazílie. Trenér tušil, že se blíží konec, takže skončil a já také.“

U mikrofonu Sportu.cz vzpomínal bývalý teplický kanonýr samozřejmě na sezony prožité na Stínadlech, na spoluhráče, s nimiž hrával, na Pavla Verbíře, se kterým tvořili obávanou útočnou dvojici, ale i na góly, které v žluto-modrém dresu střílel a zápasy, jež zůstaly v paměti jemu a určitě i fanouškům.

„Těch spoluhráčů byla spousta… Bílek, Frýdek, Rampáček, Macháček, Jelínek, samozřejmě Verbíř, se kterým jsem hrál spoustu let, takže jsme byli sehraní a dopředu věděli, co ten druhý udělá, kam mu nahrát a jaký balon mu poslat. Měli jsme skvěle poskládané mužstvo a báječnou partu, proto jsme se nebáli nikoho a na Stínadlech jsme poráželi Slavii i Spartu. A před vyprodaným stadionem, o čemž se dnešním klukům může jen zdát. Třeba v devětadevadesátém roce na podzim jsme se Spartou prohrávali, ale osmnáct tisíc diváků nás hnalo za výhrou tak vehementně, že jsme ji nakonec 4:2 porazili. Míša Bílek dal tehdy tři góly, já čtvrtý,“ připomněl Divecký utkání, které mu zůstalo navždy v paměti.

Připomněl ale i kvalifikaci o Ligu mistrů s Dortmundem, rozpovídal se i o štacích, kde se jen mihnul anebo kam měl namířeno a které nevyšly.

Třeba v americkém Chicagu, kam měli odejít společně s Němečkem, třeba v kyperské Larnace nebo rakouském Riedu. O důvodech, a někdy skutečně hodně smolných, Radek Divecký v Kopačkách na hřebíku také vypráví.

Vypráví ovšem i o životě po skončení profesionální kariéry. O tom, jak v Brozanech hrál a zároveň trénoval žákovské mužstvo. Čtrnáct kluků a dvě dívčiny…

„A ty měly fotbal tak rády, že to na rozdíl od kluků dotáhly daleko. Radka Paulenová do Sparty a reprezentace, Nikola Krebsová po působení ve Spartě do teplického družstva hrajícího druhou ligu.“

U mikrofonu Sportu.cz ovšem líčil Radek Divecký i chvíle, kdy mu šlo o život. V Německu, kam odešel pracovat a kde už se osm let živí jako elektrikář.

„I pro mě je to záhada. Já, který neuměl zašroubovat žárovku, dělám elektrikáře,“ pravil se smíchem, aby vzápětí zvážněl při vyprávění, jak ho před čtyřmi lety znenadání postihla srdeční mrtvice, v Offenbachu ležel čtrnáct dnů v nemocnici a lékaři nemohli přijít na důvod.

„Pak mi zavedli sondu do srdce a zjistili, že v něm mám díru. I na videu mi ji tamní primář ukázal, takže jsem byl samozřejmě vyděšený a pořádně vystrašený. Nakonec mě operovali v pražském Motole, kde mi dali do srdce takový deštník, a od té doby jsem v pořádku. Ani fotbal mi doktoři nezakázali.“

A tak u Diveckých kopačky na hřebíku nevisí, neboť Radek se z Německa většinou každý víkend vrací, aby pomáhal góly, zkušenostmi a výkony Žitenicím k bodům v I.B třídě. Mimochodem – v posledním mistrovském utkání proti Lukavci se trefil hned dvakrát.

„Nedá mi to, protože mám fotbal rád. V Žitenicích máme dobrou partu, nádherné hřiště, nové kabiny, takže si rád zahraju a nějaký ten gól ještě dám. I se starou gardou Teplic chodím. Tedy, když mě Verba pozve,“ rozesmál se Radek Divecký v dalším díle Kopaček na hřebíku, do kterého se určitě s chutí zaposloucháte. Vzpomínky a vyprávění někdejšího teplického kanonýra za to stojí.